MODERNÍ PŘÍRODOPIS – NÁSTROJ ROZVOJE KLÍČOVÝCH KOMPETENCÍ REG. Č.: CZ.1.07/1.1.06/01.0054

Zoologie bezobratlých Učební text Vyšší stupeň víceletého gymnázia Gymnázium čtyřleté Autoři: Mgr. Kateřina Žáková, Mgr. Tomáš Hasík

Gymnázium a Střední odborná škola pedagogická Čáslav

OBSAH Skupina – Diblastica ............................................................................................................................................................ 8 Kmen – Houby (Porifera) .................................................................................................................................................... 8 Modelový organismus: Houby (Porifera) ........................................................................................................................ 8 Třída – Vápenatí (Calcarea) ............................................................................................................................................ 8 Třída – Křemití (Hexactinellida) ...................................................................................................................................... 8 Třída – Rohovití (Desmospongiae) .................................................................................................................................. 9 Kmen – Žahavci (Cnidaria) .................................................................................................................................................. 9 Modelový organismus: Nezmar zelený (Chlorohydra viridis) ......................................................................................... 9 Třída – Polypovci (Hydrozoa) ........................................................................................................................................ 10 Třída – Čtyřhranky (Cubozoa) ....................................................................................................................................... 10 Třída – Medúzy (Scyphozoa) ......................................................................................................................................... 11 Třída – Korálnatci (Anthozoa) ....................................................................................................................................... 11 Kmen – Žebernatky (Ctenophora) ..................................................................................................................................... 11 Třída – Tykadlovky (Tentaculifera) ................................................................................................................................ 12 Třída – Žebrovky (Atentaculata) ................................................................................................................................... 12 Skupina – Triblastica ......................................................................................................................................................... 12 Kmen – Ploštěnci (Plathelminthes) ................................................................................................................................... 12 Modelový organismus: Ploštěnka mléčná (Dendrocoelum lacteum) ........................................................................... 12 Třída – Ploštěnky (Turbellaria) ...................................................................................................................................... 13

2

Třída – Motolice (Trematoda) ....................................................................................................................................... 13 Třída – Jednorodí (Monogenea) ................................................................................................................................... 14 Třída – Tasemnice (Cestoda) ......................................................................................................................................... 14 Kmen – Vířníci (Rotifera) ................................................................................................................................................... 15 Kmen – Hlístice (Nematoda) ............................................................................................................................................. 15 Modelový organismus: Škrkavka dětská (Ascaris lumbricoides) ................................................................................... 15 Třída – Nitkovci (Adenophorea) .................................................................................................................................... 16 Třída – Háďata (Secernentea) ....................................................................................................................................... 16 Kmen – Strunovci (Nematomorpha) ................................................................................................................................. 18 Kmen – Kroužkovci (Annelida) .......................................................................................................................................... 18 Třída – Mnohoštětinatci (Polychaeta) .......................................................................................................................... 19 Třída – Máloštětinatci (Oligochaeta) ............................................................................................................................ 19 Třída – Pijavice (Hirudinea) ........................................................................................................................................... 20 Kmen – Členovci (Arthropoda).......................................................................................................................................... 20 Podkmen – Klepítkatci (Chelicerata) ................................................................................................................................. 21 Modelový organismus: Křižák obecný (Araneus diadematus) ...................................................................................... 21 Třída – Hrotnatci (Merosomata) ................................................................................................................................... 22 Třída – Pavoukovci (Arachnida) .................................................................................................................................... 22 Řád – Štíři (Scorpionida) ............................................................................................................................................ 22 Řád – Štírci (Pseudoscorpionida) ............................................................................................................................... 23

3

Řád – Pavouci (Araneae) ........................................................................................................................................... 23 Řád – Solifugy (Solifugae) ......................................................................................................................................... 24 Řád – Sekáči (Opilionida) .......................................................................................................................................... 24 Řád – Roztoči (Acari) ................................................................................................................................................. 25 Třída – Nohatky (Pantopoda)........................................................................................................................................ 26 Podkmen – Vzdušnicovci (Tracheata) ............................................................................................................................... 26 Třída – Mnohonožky (Diplopoda) ................................................................................................................................. 27 Třída – Stonožky (Chilopoda) ........................................................................................................................................ 27 Třída – Chvostoskoci (Collembola) ................................................................................................................................ 27 Třída – Hmyz (Insecta) .................................................................................................................................................. 28 Modelový organismus: Chroust obecný (Melolontha melolontha) .............................................................................. 28 Podtřída – Bezkřídlí (Apterygota) ................................................................................................................................. 29 Řád – Šupinušky (Thysanura) .................................................................................................................................... 29 Podtřída – Křídlatí (Pterygota) ...................................................................................................................................... 29 Řád – Jepice (Ephemeroptera) .................................................................................................................................. 29 Řád – Vážky (Odonata) ............................................................................................................................................. 29 Řád – Pošvatky (Plecoptera) ..................................................................................................................................... 30 Řád – Škvoři (Dermaptera)........................................................................................................................................ 30 Řád – Kudlanky (Mantodea) ..................................................................................................................................... 30 Řád – Švábi (Blattodea) ............................................................................................................................................. 31

4

Řád – Všekazi (Isoptera) ............................................................................................................................................ 31 Řád – Strašilky (Phasmatoptera)............................................................................................................................... 32 Řád – Kobylky (Ensifera) ........................................................................................................................................... 32 Řád – Sarančata (Caelifera) ....................................................................................................................................... 33 Řád – Pisivky (Psocoptera) ........................................................................................................................................ 33 Řád – Vši (Phthiraptera) ............................................................................................................................................ 34 Řád – Ploštice (Heteroptera) ..................................................................................................................................... 34 Řád – Křísi (Auchenorrhyncha) .................................................................................................................................. 35 Řád – Mšicosaví (Sternorrhyncha) ............................................................................................................................ 36 Řád – Střechatky (Megaloptera) ............................................................................................................................... 37 Řád – Dlouhošíjky (Raphidioptera) ........................................................................................................................... 37 Řád – Srpice (Mecoptera) ......................................................................................................................................... 37 Řád – Síťokřídlí (Neuroptera) .................................................................................................................................... 37 Řád – Brouci (Coleoptera) ......................................................................................................................................... 38 Řád – Blechy (Siphonaptera) ..................................................................................................................................... 41 Řád – Dvoukřídlí (Diptera) ........................................................................................................................................ 42 Řád – Chrostíci (Trichoptera) .................................................................................................................................... 44 Řád – Motýli (Lepidoptera) ....................................................................................................................................... 44 Řád – Blanokřídlí (Hymenoptera) .............................................................................................................................. 46 Podkmen – Korýši (Crustacea) .......................................................................................................................................... 48

5

Modelový organismus: Rak říční (Astacus fluviatilis) .................................................................................................... 49 Třída – Žábronožci (Branchiopoda) ............................................................................................................................... 50 Třída – Klanonožci (Copepoda) ..................................................................................................................................... 50 Třída – Kapřivci (Branchiura) ........................................................................................................................................ 51 Třída – Jazyčnatky (Pentastomida) ............................................................................................................................... 51 Třída – Svijonožci (Cirripedia) ....................................................................................................................................... 51 Třída – Rakovci (Malacostraca) .................................................................................................................................... 51 Řád – Bezkrunýřky (Bathynellacea) .......................................................................................................................... 51 Řád – Stejnonožci (Isopoda)...................................................................................................................................... 51 Řád – Různonožci (Amphipoda) ................................................................................................................................ 52 Řád – Krunýřovky (Euphausiacea) ............................................................................................................................ 52 Řád – Desetinožci (Decapoda) .................................................................................................................................. 52 Kmen – Drápkovci (Onychophora) .................................................................................................................................... 53 Kmen – Želvušky (Tardigrada) .......................................................................................................................................... 53 Kmen – Měkkýši (Mollusca) .............................................................................................................................................. 53 Modelový organismus: Hlemýžď zahradní (Helix pomatia) .......................................................................................... 54 Třída – Štítkonošci (Polyplacophora) ............................................................................................................................ 54 Třída – Plži (Gastropoda) .............................................................................................................................................. 55 Podtřída – Předožábří (Prosobranchia) ......................................................................................................................... 55 Podtřída – Zadožábří (Opisthobranchiata) ................................................................................................................... 55

6

Podtřída – Plicnatí (Pulmonata) .................................................................................................................................... 56 Třída – Mlži (Bivalvia).................................................................................................................................................... 56 Třída – Kelnatky (Scaphopoda) ..................................................................................................................................... 58 Třída – Hlavonožci (Cephalopoda) ................................................................................................................................ 58 Kmen – Ostnokožci (Echinodermata) ............................................................................................................................... 59 Modelový organismus: Ježovka velká (Echinus esculentus).......................................................................................... 59 Třída – Lilijice (Crinoidea).............................................................................................................................................. 60 Třída – Hvězdice (Asteroidea) ....................................................................................................................................... 60 Třída – Hadice (Ophiuroidea) ........................................................................................................................................ 60 Třída – Ježovky (Echinoidea) ......................................................................................................................................... 60 Třída – Sumýši (Holothuroidea) .................................................................................................................................... 61 Kmen – Polostrunatci (Hemichordata) ............................................................................................................................. 61 Literatura použitá ve výstupech projektu Moderní přírodopis ........................................................................................ 62 Rámcově vzdělávací programy ......................................................................................................................................... 64 Naučná DVD ...................................................................................................................................................................... 64 Internetové zdroje ............................................................................................................................................................ 64

7

SKUPINA – DIBLASTICA Živočichové se dvěma zárodečnými listy – vnějším ektodermem, který kryje povrch těla, a vnitřním entodermem, který ohraničuje vnitřní dutinu těla. Diblastica jsou nejjednodušší bezobratlí. I v dospělosti mají jejich těla pouze dvě buněčné vrstvy. KMEN – HOUBY (PORIFERA) Houby jsou převážně mořští živočichové, ale vyskytují se i ve sladkých vodách. V dospělosti žijí přisedle buď jednotlivě, nebo v koloniích. Jejich velikost se pohybuje od několika milimetrů až do 2 metrů. Evolučně se jedná o slepou vývojovou větev, jejíž zástupci nemají vyvinuty orgány ani pravé tkáně. Houby patří k nejstarším mnohobuněčným živočichům na Zemi – vyskytovaly se již před více než 650 miliony lety. MODELOVÝ ORGANISMUS: HOUBY (PORIFERA) Houby jsou asymetričtí živočichové, jejichž těla mají nejrůznější tvary. Tělo hub je tvořeno ze dvou vrstev, které jsou odděleny rosolovitou mezibuněčnou hmotou. Povrch těla pokrývá plochý epitel (ektodermálního původu) s otvory (póry = ostie), kterými houba nasává vodu s potravou do centrální dutiny. Vnitřní epitel (entodermálního původu) je tvořen límečkovými buňkami (choanocyty) s bičíkem. Tyto buňky slouží k zachycování potravy. Rosolovitá vrstva (mezoglea) obsahuje různé typy volných buněk. Vyskytují se v ní například: amébocyty – buňky transportující po těle potravu zachycenou choanocyty, sklerocyty – buňky vylučující jehlice z CaCO3 nebo SiO2, spongocyty – buňky vytvářející sponginová vlákna nebo archeocyty – buňky měnící se tvarově i funkčně podle potřeby, fungující i jako gamety. Centrální dutina ústí jedním vyvrhovacím otvorem (osculum) do okolního prostředí. Podle uspořádání centrální dutiny se rozlišují tři základní tělní typy hub: askon – límečkové buňky vystýlají jednoduchou centrální dutinu, sykon – límečkové buňky jsou v kanálcích ústících do centrální dutiny, leukon – límečkové buňky vystýlají mnoho komůrek, které jsou s centrální dutinou i spolu navzájem spojeny kanálky (tvoří typické „houbovité“ tělo). Houby mají rozmanité způsoby rozmnožování. Nepohlavně se rozmnožují odlamováním částí těla nebo pučením. Vytvářejí vnější pupeny v podobě nových jedinců, kteří se obvykle neoddělují a vzniká tak kolonie. Zejména sladkovodní druhy vytvářejí vnitřní pupeny – tzv. gemule. Gemule jsou kulovité útvary vznikající uvnitř houby z migrujících buněk (zejména archeocytů), které chrání vnější obal vyztužený jehlicemi. Gemule, na rozdíl od dospělé houby, přežívají nepříznivé podmínky (mráz, sucho) a přečkávají do jara. Na jaře gemuli skrze otvor (porus) opustí zárodečný shluk archeocytů, ze kterého vyroste nová houba. Při pohlavním rozmnožování dochází většinou k vnitřnímu oplození. Spermie se dostávají do těla partnerského jedince obdobnou cestou jako potrava a pronikají ke zralým vajíčkům. Z oplozeného vajíčka se vyvine obrvená plovoucí larva (amfiblastula), která se po přisednutí mění v dospělce. U hub se setkáváme s hermafrodity i gonochoristy, jedinci některých druhů mohou dokonce své pohlaví měnit. TŘÍDA – VÁPENATÍ (CALCAREA) Jejich kostra je tvořena jehlicemi z uhličitanu vápenatého. Žijí pouze v mořích. Houba voštinatá (Sycon raphanus) se vyskytuje v evropských mořích. Je to houba sykonního typu vytvářející soudečkovité útvary do 3 cm délky. Celý povrch těla je pokryt jehlicemi. Dlouhé jehlice se nacházejí i kolem vyvrhovacího otvoru, kde tvoří trubicovitý nástavec trčící z houby. TŘÍDA – KŘEMITÍ (HEXACTINELLIDA) Jejich kostra je tvořena jehlicemi z oxidu křemičitého. Netvoří kolonie. Žijí převážně v mořských hlubinách (většinou v hloubkách 500 – 1000 metrů). 8

Houba pletená (Euplectella aspergillum) je nazývána též křemitka pletená či Venušin koš. Vyskytuje se v Tichém oceánu. Kostra vytváří základ asi 30 cm velkého válcovitého těla, jehož vyvrhovací otvor je překryt děrovaným víčkem. Víčko zabraňuje tomu, aby se do jejího nitra nedostávala těla větších uhynulých živočichů, která by nedokázala zpracovat. Toxiny uvolněné při jejich rozkladu by mohly houbu zahubit. Uvnitř této houby nacházíme korýše, kteří tam pronikají jako malé larvy a v dospělosti se zde přiživují. Později nemohou pro svou velikost z houby uniknout. V Japonsku platila tato houba s vysušeným uvězněným párem korýšů za oblíbený svatební dar symbolizující šťastné manželství. TŘÍDA – ROHOVITÍ (DESMOSPONGIAE) Do této skupiny patří většina druhů hub. Jejich kostra je tvořena spongiovými vlákny a z části též jehlicemi z oxidu křemičitého. Jsou to houby výhradně leukonového typu. Vyskytují se v mořích, v ústích řek i ve sladkých vodách. Houba mycí (Spongia officinalis) se vyskytuje v mořích v celém mírném až subtropickém pásu, na mělčinách i v hloubkách do 250 metrů. Houby mycí se odedávna sbíraly z mořského dna. Jejich tkáně se nechaly rozložit, kostra se zbavila odumřelých buněk, proprala se a někdy se i bělila. Protože je její kostra tvořena pouze pružnými sponginovými vlákny bez křemitých jehlic, je vhodná k omývání těla. V některých oblastech se záměrně chová. Houba koňská (Hippospongia communis) je mořská houba, která se dříve používala k mytí školních tabulí. Protože má velké póry, ve kterých často ulpívají zrnka písku, nehodí se k mytí těla. Houba rybniční (Spongilla lacustris) ČR žije v našich vodách. Může dorůstat velikosti až 100 cm. Nalezneme ji na ponořených částech rákosu, potopených kusech dřeva či na stavidlech rybníků. Na zastíněných místech má žlutavou nebo šedou barvu. Tam, kde na ni dopadá sluneční světlo, je zbarvena zeleně díky soužití se zelenými řasami. V minulosti ucpávala vodní potrubí a znehodnocovala pitnou vodu bahnitým zápachem. Houba říční (Ephydatia fluviatilis) ČR tvoří ploché porosty na kamenech a různých předmětech ponořených ve vodě. Zbarvena bývá zeleně nebo šedavě podle intenzity osvětlení. KMEN – ŽAHAVCI (CNIDARIA) Žahavci jsou mořští i sladkovodní živočichové. Jejich velikost se pohybuje od několika milimetrů do 2 metrů (talířovka obrovská (Cyanea arctica), v případě koloniálně žijících žahavců jsou to i desítky metrů. Žahavci mají paprsčitě souměrné tělo, které je tvořeno dvěma vrstvami buněk, mezi nimiž je rosolovitá, různě silná mezoglea. Trávicí soustavu představuje trávicí dutina – tzv. láčka, proto je tento kmen také nazýván láčkovci. Mnohé druhy disponují velmi silným jedem schopným silně požahat nebo i usmrtit člověka. MODELOVÝ ORGANISMUS: NEZMAR ZELENÝ (CHLOROHYDRA VIRIDIS) Nezmar zelený dosahuje velikosti kolem 1 cm a je naším nejmenším druhem nezmara. Vyskytuje se na rostlinách v tůních, rybnících nebo na zaplavovaných loukách. Nezmar zelený má paprsčitě souměrné tělo se šesti až osmi chapadly vybavenými žahavými buňkami. Nezmar se drží podkladu přísavným terčíkem. Když se přemísťuje, přichytí se k podkladu opačným koncem a uvolní terčík, kterým se pak opět přichytí. Provádí tedy jakýsi píďalkovitý pohyb. Tělo je tvořeno dvěma vrstvami buněk, mezi nimiž je nepříliš vyvinutá rosolovitá hmota - mezoglea. Svrchu je tělo kryto jednovrstevnou pokožkou ektodermálního původu. Ektodermální vrstvu tvoří i buňky svalové (nejsou identické se svalovými buňkami triblastik) a obsahuje i další typy buněk např. žahavé nebo smyslové. K lovu kořisti (zooplankton, rybí plůdek) slouží různé typy speciálních buněk (tzv. knidocyty). Žahavé buňky (penetranty) obsahují vymrštitelné vlákno, pomocí něhož vstřikuje do kořisti toxin. Vlákna jiných typů knidocytů obsahují lepivé sekrety nebo mají jen ovíjivou funkci. Knidocyty jsou určeny pro jednorázové použití, poté jsou nahrazeny novými buňkami tvořenými z tzv. intersticiálních buněk.

9

Ve spojení se smyslovými buňkami jsou nervové buňky, které tvoří nejjednodušší typ nervové soustavy – rozptýlenou (difuzní) nervovou soustavu. Vnitřní vrstva entodermálního původu vystýlá vakovitou trávicí dutinu s jedním otvorem. Ten slouží k přijímání potravy a vody a současně k vyvrhování nestrávených zbytků. Takovýto nejjednodušší typ trávicí dutiny se nazývá láčka a dochází v ní k extracelulárnímu trávení potravy prostřednictvím enzymů vylučovaných buňkami entodermu. Trávení je poté dokončeno v buňkách entodermu intracelulárně. Za příznivých podmínek se nezmar množí pučením. Mladí jedinci se oddělují od rodiče až při nedostatku potravy. Nezmar zelený se rozmnožuje i pohlavní cestou. Spermie vypuštěné do vody vyhledávají vajíčka tvořící se na spodní straně těla v blízkosti nožního terče. Vývin (vývoj) je přímý, z vajíček se rovnou líhnou malí polypi. U nezmarů se nevyskytuje stádium medúzy. Některé druhy nezmarů jsou gonochoristi, jiní hermafroditi. V povrchových tkáních nezmara žijí symbiotické řasy, kterým nezmar vděčí za zelené zbarvení. Řasy z jeho těla odebírají oxid uhličitý nezbytný k fotosyntéze a poskytují mu kyslík k prodýchávání organických látek. Řasy mohou při nedostatku světla zaniknout, a proto barva nemusí být při určování tohoto druhu průkazná. Nezmaři vykazují značnou regenerační schopnost (odtud jejich jméno). Spolu s planktonem, který slouží jako krmivo akvarijním rybám, mohou být zavlečeni do akvárií, kde je likvidujeme pomocí chemických přípravků. TŘÍDA – POLYPOVCI (HYDROZOA) Žijí v mořích i sladkých vodách. V jejich životním cyklu převládá stádium polypa, medúza (hydromedúza) je v některých případech výrazně omezena nebo chybí. Jsou to gonochoristi nebo hermafroditi. Skupina trubýšů (Siphonophora) představuje nebezpečné koloniální polypovce. Nezmar zelený (Chlorohydra viridis) ČR vytváří symbiózu se zelenými řasami, které žijí v jeho ektodermálních buňkách. Přítomnost řas zabarvuje nezmarovo tělo zeleně. Řasy poskytují buňkám nezmara kyslík nezbytný k prodýchávání živin a naopak odebírají odpadní oxid uhličitý potřebný k fotosyntéze. Nezmar zelený dosahuje velikosti 1 cm. Délka jeho chapadel nepřesahuje délku těla. Nezmar hnědý (Pelmatohydra oligactis) ČR je sladkovodní nezmar dosahující velikosti kolem 3 cm. Jeho tělo je štíhlé, kolem ústního otvoru mívá obvykle šest chapadel delších než tělo. Medúzka sladkovodní (Craspedacusta sowerbyi) ČR žije v různých vodních nádržích a tocích. Medúzové stádium, které má v dospělosti až 400 chapadélek, dosahuje velikosti 2 cm. Plave rychle díky plachetce (blance na spodní straně zvonu s ortvorem uprostřed). Medúzky jsou odděleného pohlaví. Polyp je sice velmi malý, dosahuje délky asi 2 mm, přesto dokáže ulovit kořist velikosti nitěnky. Jeho zaškrcováním vznikají jak malé medúzky, tak noví polypi (tzv. frustrulace). Do Evropy byl tento kosmopolitní polypovec zřejmě zavlečen ze Severní Ameriky s vodním rostlinstvem. Měchýřovka portugalská (Physalia physalis) patří do řádu trubýšů. Trubýši jsou mořští koloniální plovoucí polypovci. Kolonie je nadnášena měchýřovitým jedincem – pneumatoforem. Uvnitř měchýře jsou speciální žlázy, které plní jeho jednotlivé komůrky plynem. Měchýřovka na rozdíl od příbuzných druhů nedovede množství plynu regulovat, a proto se neustále vznáší na hladině. Pod hladinu splývají kolonie dalších jedinců – někteří zajišťují rozmnožování, jiní chytání nebo zpracování potravy. Žahavé buňky měchýřovky obsahují jed nebezpečný i pro člověka. TŘÍDA – ČTYŘHRANKY (CUBOZOA) Vyskytují se v tropických mořích Indického a Tichého oceánu, ale některé žijí i ve Středozemním moři. Jsou známé svým jedem smrtelným i pro člověka. Žahnutí může způsobit křeč zasažené končetiny, selhání srdce nebo zástavu dýchání. Čtyřhranky mají hranaté tělo, ze kterého vyrůstají několik metrů dlouhá chapadla. Při vývoji se celý polyp mění v jedinou medúzu (chybí strobilace). Čtyřhranka smrtelná (Chironex fleckeri) je rozšířena v tropických mořích kolem Austrálie. Patří k nejjedovatějším živočichům na světě. 10

TŘÍDA – MEDÚZY (SCYPHOZOA) Žijí pouze v mořích. Medúzy jsou převážně gonochoristi (některé druhy jsou však hermafroditické), k oplození vajíček dochází ve vodě, u některých druhů v těle samice. V životním cyklu se střídá stádium polypa s převládajícím stádiem medúzy. Polypi odškrcují drobné medúzky strobilací. Ve vývojovém cyklu se důsledně uplatňuje metageneze. Na okrajích zvonu medúz jsou soustředěna smyslová ústrojí (ropalia), která sdružují statické, chemoreceptivní a světločivné orgány. Talířovka ušatá (Aurelia aurita) je kosmopolitně rozšířená medúza, jejíž zvon dorůstá nejčastěji do průměru 10 cm. Její druhové jméno je odvozeno od tvaru pohlavních žláz, který připomíná ucho od hrnce. Má učebnicově zachovanou rodozměnu. Její žahavé buňky jsou slabé a člověk jejich působení na kůži necítí. V Japonsku se loví a pojídá. Talířovka svítivá (Pelagia noctiluca) se vyskytuje ve Středozemním moři a Atlantském oceánu. Má schopnost při podráždění světélkovat. Z jejího vývoje vymizelo polypové stádium. Z planuly vzniká ephyra a z ní následně dospělá medúza. Kořenoústka pobřežní (Cassiopeia andromeda) je medúza, jíž chybí klasický ústní otvor. Namísto něj má soustavu drobných otvůrků a složitě utvářenou láčku. Kořenoústka pobřežní žije pevně přichycena na dně. Odpoutává se jen tehdy, když se potřebuje přemístit na příhodnější místo. Vyskytuje se hojně v ústích řek a mangrovech. Pro svou nenáročnost je občas chována v mořských akváriích. TŘÍDA – KORÁLNATCI (ANTHOZOA) Korálnatci jsou mořští žahavci. Jejich trávicí dutina je podélně rozčleněna přepážkami. Počet přepážek, stejně jako počet chapadel, je buď násobkem šesti, nebo osmi. Mnohé druhy si vytváří rohovitou nebo vápenitou vnější kostru. Mezi příslušníky třídy korálnatců nacházíme významné horninotvorné živočichy. Podílejí se na vzniku korálových útesů a atolů. Ve vývoji korálnatců zcela chybí medúzové stádium. Běžné je nepohlavní rozmnožování pučením, které vede k tvorbě rozsáhlých kolonií. Při pohlavním rozmnožování často dochází k synchronizovanému vypouštění gamet do okolní mořské vody. Volně plovoucí larva (planula) se živí, na rozdíl od larev jiných žahavců žijících ze zásobních látek, planktonem. Z larvy nakonec vzniká přisedlý polyp, který je základem budoucí kolonie. Korál červený (Corallium rubrum) bývá pro obsah solí železa ve schránkách zbarven sytě červeně, někdy růžově nebo nažloutle. Roste velmi pomalu. Vytváří až 40 cm velké kolonie, které bývají odděleného pohlaví – samčí nebo samičí. Žije na pevném podkladě v hloubkách až do 100 metrů. Již od antických dob je loven pro výrobu šperků. Pérovník svítivý (Pennatula phosphorea) žije v šelfových oblastech i v hlubinách. Zajímavou vlastností je jeho světélkování. Centrální polyp měří u tohoto druhu asi 40 cm. Po jeho stranách pučí další polypi, kteří tvoří postranní větve kolonie. Kolonie jsou odděleného pohlaví. Při vyhledávání partnera se celá kolonie může po dně posouvat. Dírkovník obecný (Porites porites) se vyskytuje v Karibském moři. Vytváří pravidelně větvené kolonie, které tvoří rozsáhlé plochy korálových útesů. Korálové útesy slouží jako úkryt pro mnoho ryb a bezobratlých živočichů. Sasanka koňská (Actinia equina) dosahuje výšky 3 - 7 cm. Je to běžný druh, který snáší i několikahodinový pobyt mimo vodu. Přes den bývá stažená, rozvinuje se až se soumrakem. Dožívá se údajně až 60 let. Další běžný druh je sasanka plášťová (Adamsia palliata), která je známá svým soužitím s krabem poustevníčkem (rod Pagurus). Sasanky na rozdíl od korálů nevytvářejí pevné kostry. KMEN – ŽEBERNATKY (CTENOPHORA) Žebernatky jsou draví mořští živočichové pohybující se pomocí veslovitých brv soustředěných v žebrovitých pásech. Některé druhy jsou vybaveny lepivými buňkami spojenými s tělem dlouhými vytažitelnými vlákny. Buňky se přilepují ke kořisti (plankton, rybí potěr, jiné žebernatky) a ta je tak poutána k lovící žebernatce. Mnohé druhy mají schopnost světélkovat.

11

TŘÍDA – TYKADLOVKY (TENTACULIFERA) Skupina je vybavena dvěma zatažitelnými lapacími rameny s lepivými buňkami. Pásovnice Venušina (Cestus veneris) je až 1,5 metru široká (tělní osa je krátká) žebernatka. Pohybuje se hadovitými pohyby těla. Vyskytuje se mj. ve Středozemním moři. TŘÍDA – ŽEBROVKY (ATENTACULATA) Skupina nemá vyvinuty lepivé buňky. Žebrovka vejčitá (Beroe cucumis) je asi 10 cm velká žebrovka lovící pomocí vychlípitelného hltanu i kořist větší než je sama. Vyskytuje se v mořích severní polokoule. SKUPINA – TRIBLASTICA Jsou to živočichové se třemi zárodečnými listy. U jejich časných zárodečných stádií se mezi ektodermem a entodermem formuje třetí zárodečný list mezoderm. Všichni tito živočichové, s výjimkou ostnokožců, mají dvoustrannou (bilaterální) souměrnost těla. Můžeme u nich rozlišit přední a zadní konec a stranu hřbetní a břišní. Základní stavební plán těchto živočichů se může lišit typy tělních dutin, ve kterých jsou uloženy některé vnitřní orgány. Rozlišujeme tři typy tělních dutin: schizocoel – nepravá sekundární tělní dutina ohraničená mezodermální svalovinou na vnější a trávicí trubicí entodermálního původu na vnitřní straně, která je zcela vyplněná mezenchymem (vrstva buněk parenchymatického typu). Mezibuněčné prostory parenchymatických buněk vytvářejí soustavu dutinek vyplněnou tělní tekutinou, pseudocoel (pseudocoelom) – nepravá sekundární tělní dutina ohraničená svalovou vrstvou mezodermálního původu na vnější straně a trávicí trubicí entodermálního původu na vnitřní straně. Pseudocoel je vyplněn tělní tekutinou (často natlakovanou) nebo tělní tekutinou a zčásti i mezenchymem, coelom – pravá sekundární tělní dutina vzniklá formováním mezodermu jehož buňkami je vystálána. U některých živočichů má podobu nerozděleného nebo na dvě až tři části rozděleného prostoru, u jiných je pravidelně rozčleněná na řadu za sebou ležících váčků. KMEN – PLOŠTĚNCI (PLATHELMINTHES) Jejich tělo je ploché až páskovité. Dosahují velikosti 0,4 mm až 20 metrů. Mají vyvinutou schizocoelní tělní dutinu. Pokožku tvoří jednovrstevný epitel ektodermálního původu. Trávicí dutina entodermálního původu (pokud je vyvinuta) není průchodná, podobá se láčce. Pro příjem potravy a pro vyvrhování nestrávených zbytků slouží stejný otvor. Mnozí ploštěnci jsou parazitičtí a mohou přijímat potravu celým povrchem těla. Mají vyvinutou hlavovou část těla (tzv. cefalizace) s vyšší koncentrací nervové tkáně v podobě hlavových zauzlin. Nervová soustava je provazcovitá, kromě hlavových zauzlin zahrnuje podélné pruhy nervové tkáně propojené příčnými spojkami. Tělní zauzliny se nevyskytují. Vylučovací soustava je tvořena protonefridiemi se základní jednotkou zvanou plaménková buňka. Ploštěnci jsou většinou hermafrodité. Jejich vývin může být přímý i nepřímý. Mnozí ploštěnci jsou nepříjemní až nebezpeční parazité. MODELOVÝ ORGANISMUS: PLOŠTĚNKA MLÉČNÁ (DENDROCOELUM LACTEUM) Má bíle průsvitné, ploché, dvoustranně souměrné tělo se schizocoelní tělní dutinou. Dorůstá velikosti 2,5 cm. Povrch těla je pokryt řasinkovým epitelem ektodermálního původu s buňkami vylučujícími hlen, který tělo chrání a usnadňuje pohyb. Vlastní pohyb spolu s pohybem řasinek pokožky umožňuje dobře vyvinutá svalovina. Rozvětvená trávicí dutina entodermálního původu není průchodná, podobá se láčce. Pro příjem potravy a pro vyvrhování nestrávených zbytků slouží stejný otvor umístěný na břišní straně těla. Za tímto otvorem se nachází svalnatý hltan, který může být při pohlcování kořisti vychlípen. 12

Primitivní provazcovitá nervová soustava je tvořena hlavovými zauzlinami a 2 hřbetními, 2 břišními a 2 laterálními nervovými provazci propojenými příčnými spojkami (komisurami). K orientaci v prostoru ploštěnka využívá jednoduché smyslové orgány. Má miskovité oči (zvané též oční pohárky), schopné rozeznávat intenzitu a směr světla, nevytvářejí však obraz. Dále jsou přítomny chemoreceptory a hmatová čidla (zejména na hmatových lalocích hlavy). Vylučovací soustava je představována protonefridiemi. Jedná se o systém kanálků, které jsou uvnitř těla slepě zakončeny plaménkovými buňkami. Ty jsou vybaveny svazkem bičíků směřujících do kanálku, jejichž vířením jsou metabolické zplodiny z intersticiální tekutiny přes stěnu výběžku plaménkové buňky do kanálku nasávány a odváděny ven z těla. Po cestě je moč zbavována většiny potřebných látek, které se stěnami kanálků dostávají zpět do ploštěnky. Tělo tak opouští moč značně zředěná. Metabolity jsou také mnohdy vyvrhovány skrze ústní otvor. Protonefridie ploštěnky tak (na rozdíl od parazitických ploštěnců) slouží spíše jako orgán osmoregulační. Ploštěnka mléčná je hermafrodit s vývinem přímým. Během páření dochází k vnitřnímu oplození. Z oplozeného vajíčka se vylíhne rovnou malá ploštěnka. Ploštěnka mléčná má značnou regenerační schopnost. Rozřežeme-li její tělo na kousky, každý doroste do normálního jedince. Tento druh je nenáročný na kvalitu vody. Vyskytuje se na rašeliništích, v potocích i ve znečištěné stojaté vodě. TŘÍDA – PLOŠTĚNKY (TURBELLARIA) Vyskytují se ve sladkých i slaných vodách i ve vlhké půdě. Naše ploštěnky dosahují velikosti maximálně několika málo centimetrů, tropické i přes dva decimetry. Většinou jsou dravé, popřípadě se živí mrtvými organismy. Ploštěnky se vyznačují rychlou regenerační schopností, která u některých skupin souvisí i s jejich nepohlavním rozmnožováním – například řetěznatka (rod Catenula) se množí příčným rozpadem těla (jedná se prakticky o typ fissiparie s rozpadem těla omezeným pouze v příčném směru). Většina ploštěnek klade vajíčka, ze kterých se líhnou rovnou malé ploštěnky, vývin některých mořských ploštěnek však probíhá přes obrvenou larvu. Ploštěnka mléčná (Dendrocoelum lacteum) ČR se vyskytuje na dně čistých i znečištěných vod. Často se skrývá pod kameny. Skrz její ploché a bělavě průsvitné tělo je dobře patrný trávicí systém. Ploštěnka potoční (Dugesia gonocephala) ČR žije na dně čistých potoků, kde se ukrývá pod kameny. Je jedním z bioindikátorů znečištění vod. TŘÍDA – MOTOLICE (TREMATODA) Motolice cizopasí v tělech obratlovců. Vyznačují se složitými vývojovými cykly s několika typy larev, které se vyvíjejí v jednom či dvou mezihostitelích. Jejich svalová a smyslová soustava se zjednodušila. Mají ústní a břišní přísavku, kterými se přichycují ke svým hostitelům. Trávicí soustava je vyvinuta, začíná v oblasti ústní přísavky, za kterou je svalnatý hltan sloužící k nasávání potravy. Ústní otvor slouží zároveň jako vyvrhovací. Část potravy získávají motolice také povrchem těla. Některé druhy jsou hermafroditické, jiné jsou gonochoristy (např. krevničky). Motolice jaterní (Fasciola hepatica) ČR je parazitem ovcí, dobytka a jelení zvěře, méně často parazituje u koní a člověka. U nás nejsou nákazy časté, v celosvětovém měřítku jsou však nakaženy asi dva miliony lidí (např. v Bolívii se odhaduje počet nakažených na 15 % populace). Dorůstá velikosti 2 - 3 cm. Postupně ničí játra svého hostitele, neboť cizopasí ve žlučových cestách. Napadení motolicí se projevuje hubnutím, bolestmi v játrech, žloutenkou (ikterus), chudokrevností a otoky. Hostitel může v důsledku parazitace uhynout. Přítomnost motolice je možno diagnostikovat nálezem jejích vajíček v trusu nebo imunologickým testem. Nákaza se léčí podáváním antihelmintik. Motolice jaterní je hermafrodit, jehož vývoj je vázán na vodu. Ve vodě se z vajíček líhnou larvy (miracidia), které pronikají do vodního plže bahnatky malé. Zde miracidium vytvoří sporocystu, ve které nepohlavní cestou vznikají jedinci následné generace zvaní redie. Redie prolomí stěnu sporocysty a nastěhují se do trávicího traktu bahnatky. Zde se uvnitř redií partenogeneticky vytváří poslední generační stadium – cerkarie (uvnitř každé redie vzniká asi 20 kusů cerkarií). Cerkarie opouštějí bahnatku a zapouzdřují se na zatopeném pobřežním rostlinstvu. Zde čekají na pozření definitivním 13

hostitelem. K nákaze člověka v minulosti docházelo především konzumací salátu z potočnice lékařské, která roste ve vlhkém prostředí. Nebezpečné je i pití vody ze studánek na pastvinách, či žvýkání stébel trav. Krevnička střevní (Schistosoma mansoni) dosahuje velikosti až 1,5 cm. Touto motolicí je ve světě sužováno na 60 milionů lidí. Jedná se o gonochoristický druh, jehož samice jsou uchyceny ve zvláštní rýze (canalis gynaecophorus) na ventrální straně těla samce. Vajíčka s hrotem klade samice do cév konečníku či jater. Uvolňování vajíček z těla je doprovázeno krvavými průjmy. Ve vodě se z vajíček líhnou larvy, jejichž následný vývoj přes mezihostitele (vodního plže) vede až k tvorbě cerkarií. Ty napadají koupající se lidi a skrz kůži pronikají do jejich útrob. Krevnička močová (Schistosoma haematobium) má obdobný vývoj jako krevnička střevní. Její vajíčka s trnem narušují stěny močového měchýře a močových cest (riziko sekundární infekce) a spolu s krvavou močí se dostávají ven z těla. Toto nebezpečné onemocnění se nazývá bilharzióza a nezřídka končí smrtí napadeného člověka. Vajíčka krevničky močové byla nalezena i v ledvinách staroegyptských mumií. Jako prevence před nákazou je doporučeno vyvarovat se koupání ve sladkých vodách tropů Afriky, Ameriky i Asie. Krevnička močová je odděleného pohlaví, sameček trvale nosí štíhlejší samičku zasunutou v rýze na svém těle. Krevnička kachní (Trichobilharzia ocellata) ČR dosahuje velikosti asi 1 cm. Trvalým hostitelem těchto parazitů jsou kachny. K vývoji potřebují sladkovodní plže, přičemž konečné larvální stádium může napadnout i koupajícího se člověka. Toho pak postihuje až pětidenní zánět pokožky. Další vývoj parazita v lidském těle však není možný. TŘÍDA – JEDNORODÍ (MONOGENEA) Na předním konci těla mají přísavku, zadní část je opatřena háčky. Jejich vývojový cyklus se odehrává na jediném hostiteli. Žábrohlíst dvojitý (Diplozoon paradoxum) ČR parazituje na žábrách kaprovitých ryb, přičemž se může stát vážným škůdcem. Jeho velikost dosahuje 4 – 5 mm. Je to hermafrodit, ale rozmnožovat se může jen ve spojení dvou jedinců. Toto spojení je trvalé, oba jedinci k sobě přirůstají. TŘÍDA – TASEMNICE (CESTODA) Jedná se o endoparazitické ploštěnce, jejichž tělo je rozděleno na hlavičku, krček a tělní články. Hlavička nese přichycovací orgány – přísavky a někdy i věnec háčků (rostellum). Dospělci parazitují nejčastěji ve střevech obratlovců. V důsledku života uvnitř hostitele zanikla tasemnicím trávicí soustava. Celým povrchem těla vstřebávají z okolí roztoky živin, čemuž nezabraňuje ani kutikula chránící parazita před natrávením enzymy hostitele. Mají anaerobní metabolismus (fermentují). Vylučovací a osmoregulační systém je představován protonefridiemi napojenými na sběrné kanálky. Základem nervové soustavy jsou párová hlavová ganglia s pruhy nervů vybíhajícími do celého těla. Tasemnice jsou hermafroditi. Dochází u nich k samooplození. Oplozená vajíčka opouštějí tělo hostitele společně s výkaly, u mnohých druhů uvnitř odškrcených článků. Ve vývojových cyklech tasemnic se střídají dva nebo tři typy larev. Mezihostiteli jsou planktonní korýši buchanky, ryby nebo teplokrevní obratlovci. Tasemnice dlouhočlenná (Taenia solium) ČR dosahuje délky 2 až 3, maximálně 8 metrů. Na hlavičce má přísavky a věnec háčků. Její vývoj je vázán na domácí prasata. V jejich trávicí soustavě se z vajíček líhnou larvy (onkosféry), které jsou krví zaneseny do svaloviny. Zde se larvy zapouzdří do podoby klidového stádia zvaného boubel (cysticerkus). Pozře-li člověk nedostatečně tepelně upravené maso s boubelem, uvolní se z něj v tenkém střevě hlavička s háčky. Zachytí se na stěně tenkého střeva a začne vytvářet tělní články (proglotidy). Články, vyjma jiných ústrojí, obsahují zejména pohlavní žlázy. V mladších článcích dozrávají jako první spermie (tasemnice je proto tzv. proterandrický hermafrodit), ve starších článcích jsou funkční jak samčí, tak samičí pohlavní orgány a v nejstarších, které se odškrcují a vycházejí se stolicí ven z těla, jsou téměř výlučně oplozená vajíčka. K oplození dochází tak, že tasemnice vypouští spermie do střeva hostitele, ty se zvnějšku dostávají ke spodním článkům a pohlavním otvorem pronikají dovnitř k vajíčkům. Vajíčky se mohou mimo prasat nakazit i psi a při nedostatečné hygieně i člověk. U lidí se boubel může

14

vytvořit nejen ve svalech, ale i v mozku, což může vést k paralýze, oslepnutí či smrti. Po třech až šesti letech zárodek v boubeli odumře. V posledních desetiletích se u nás případ nákazy člověka tasemnicí dlouhočlennou nevyskytl. Tasemnice bezbranná (Taenia saginata) ČR dosahuje délky 3 až 5, maximálně 10 metrů. Dožívá se stáří až 20 let. Hlavička této tasemnice nemá háčky, pouze čtyři přísavky. Mezihostitelem je tur či buvol. Vajíčky této tasemnice se člověk nemůže nakazit, neboť pro svůj zdárný vývoj potřebují projít žaludkem přežvýkavců. K nákaze boubeli však dochází požitím krvavých steaků nebo tatarských bifteků. Nákaza se projevuje hubnutím, nevolností, bolestí břicha, průjmy, někdy vyvolávají uvolněné články zánět slepého střeva. Kontroly masa na jatkách se provádějí ultrafialovým světlem, ve kterém boubele světélkují. Škulovec široký (Diphyllobothrium latum) dorůstá velikosti 10 až 17 metrů (v lidském těle asi do 6 metrů) a dožívá se stáří až 35 let. Vývojový cyklus probíhá ve třech hostitelích. Prvním je vodní korýš buchanka, druhým ryba a třetím savec – koncový predátor (pes, kočka, tuleň, člověk). Člověk se může nakazit i tím, že kuchá napadenou rybu, neumyje si ruce a vajíčka přenese do svého trávicího traktu. Škulovec svému hostiteli odebírá velké množství vitamínu B 12. V severských přímořských oblastech byla v minulosti lidská populace promořena škulovci až z padesáti procent. Měchožil zhoubný (Echinococcus granulosus) ČR dosahuje velikosti 2 až 6 mm. Parazituje v tenkém střevě psovitých šelem. Vajíčka odcházejí z těla hostitele trusem. Mezihostiteli jsou přežvýkavci (srnčí zvěř, ovce, skot) pasoucí se na pokálené trávě. Mezihostitelem se může stát i člověk, protože psi někdy přenášejí vajíčka měchožila na čenichu. Larvy měchožila se zapouzdřují v plicích, játrech, srdci nebo mozku mezihostitele do podoby cyst (boubelů) zvaných echinokok. Uvnitř cysty vznikají pučením tisíce nových larev (tzv. protoskolexů). Přítomnost boubelů se buď nemusí projevovat (opouzdří se), nebo se mohou pozvolna zvětšovat až do velikosti kedlubnu, případně i prasknout. Jejich obsah (cystická tekutina) způsobí mezihostiteli těžký imunitní šok. Z každého uvolněného protoskolexu navíc vzniká nová cysta. U lidí lze nákazu léčit pouze vyoperováním cyst. U nás se nákaza již dlouho neobjevila. Objevují se případy infekce psů měchožilem liščím (Echinococcus multilocularis)ČR. Jeho mezihostiteli jsou hlodavci, méně často lidé. Tasemnice psí (Dipylidium caninum) ČR je až 70 cm dlouhá tasemnice, která využívá jako mezihostitele blechy. Koncovým hostitelem jsou psi. Případy nákazy u lidí se vyskytují velmi vzácně, neboť pro přenos na koncového hostitele je třeba blechu pozřít. KMEN – VÍŘNÍCI (ROTIFERA) Zástupci kmene jsou drobní živočichové s pseudocoelní tělní dutinou, kteří se většinou partenogeneticky rozmnožují. Pojmenováni jsou podle věnce vířivých brv při ústním otvoru. Planktonní druhy jsou velmi důležitou složkou potravních řetězců. Pijavenka růžová (Philodina roseola) ČR je asi 0,5 mm velký vířník zdržující se při dně vod nebo na vodních rostlinách. KMEN – HLÍSTICE (NEMATODA) Patří mezi živočichy s pseudocoelním typem tělní dutiny. Dosahují velikosti od několika milimetrů do 8 metrů. Mnoho druhů parazituje na živočiších i rostlinách. Mají válcovité tělo, které kryje vícevrstevná kutikula. Během dospívání se několikrát svlékají. Mají úplnou trávicí soustavu, chybí však soustava cévní a dýchací. Volně žijící hlístice se živí bakteriemi, detritem, prvoky a drobnými mnohobuněčnými živočichy. Jsou vždy odděleného pohlaví (gonochoristé). Často se vyznačují nápadným pohlavním dimorfismem. Systematika hlístic je obdobně jako u mnoha jiných skupin organismů nejednotná. MODELOVÝ ORGANISMUS: ŠKRKAVKA DĚTSKÁ (ASCARIS LUMBRICOIDES) Patří mezi živočichy s pseudocoelním typem tělní dutiny. Škrkavky jsou odděleného pohlaví (gonochoristé). Samice dosahuje velikosti 20 až 40 cm, samec je o polovinu menší a na zadním konci těla zatočený. Škrkavka má pružné

15

válcovité tělo, které kryje vícevrstevná kutikula produkovaná pokožkou. Její svalovina zahrnuje pouze podpovrchové podélné svaly a specializované svalové buňky v trávicí a pohlavní soustavě. Má plně vyvinutou trávicí soustavu – tvoří ji ústní otvor se smyslovými papilami a kutikulárními zoubky, savý hltan, rovné střevo a kloaka (u samců) nebo anální otvor (samice). Její vylučovací orgány tvoří slepě zakončené jednobuněčné vylučovací trubice umístěné v kanálcích po stranách těla. Kanálky vyúsťují společným vývodem na přední straně těla. Nervová soustava se skládá z obhltanového prstence propojeného s hlavovými mechanoreceptory a chemoreceptory a vzájemně příčně propojených nervových pruhů probíhajících tělem. Chybí dýchací i cévní soustava. Jedná se o parazita, jehož jediným možným hostitelem je člověk. Vajíčka se do žaludku člověka dostanou například s neočištěnou zeleninou či prostřednictvím špinavých rukou. V tenkém střevě se z nich vylíhnou larvičky, které putují krví přes játra a srdce do plic. Odtud se po dosažení délky 1,5 mm vykašláním a následným polknutím dostávají přes žaludek do tenkého střeva, kde dospějí. Cyklus od počátku nákazy po pohlavní dospělost trvá 2 – 3 měsíce. Škrkavky jsou gonochoristé. Samečkům při oplozování napomáhají štětinky zvané spikuly, jimiž roztahují pohlavní otvor samiček. Samička žije asi ¾ roku a klade až 200 000 vajíček denně. Vajíčka se spolu se stolicí dostávají ven z těla. Jsou velmi lehká a odolná proti mrazu i vyschnutí. Životaschopnost si zachovávají několik let. Již jedna škrkavka vyvolává zdravotní potíže (tzv. askarióza či askaridóza), protože odebírá ze střeva tráveninu a vypouští do něj odpadní metabolity. Pokud je škrkavek ve střevě více (u velmi silných nákaz údajně i 2000 jedinců), mohou přivodit jeho ucpání nebo vycestovat do žlučovodů, jater či slepého střeva. Velmi nebezpečné je i provrtání střevní stěny. Prostřednictvím tělních otvorů (řitní, ústní, nosní) mohou škrkavky také opouštět tělo svého hostitele. TŘÍDA – NITKOVCI (ADENOPHOREA) Jsou to drobní, ale velmi nebezpeční cizopasníci. Svalovec stočený (Trichinella spiralis) ČR je velmi nebezpečným parazitem. Dosahuje velikosti 1,5 – 4 mm. Parazituje u prasat, šelem (v ČR zejména u lišek) i člověka. Vývojový cyklus začíná tak, že hostitel pozře maso (v případě člověka nedostatečně tepelně upravené) nakažené zapouzdřenými larvami. Tyto larvy v tenkém střevě dospívají a po oplození ovoviviparní samičky pronikají do střevní stěny, kde každá porodí až 1500 drobných larev. Tyto larvy jsou poté zanášeny do svalů včetně bránice a žeberní svaloviny, kde se zapouzdří. V zapouzdřeném stavu čekají na pozření nakažené svaloviny i více než 10 let. Slabší nákaza proběhne bez příznaků. Silnější nákaza se projevuje průjmy, bolestmi a ochrnutím některých svalů, horečkou, otoky obličeje nebo poruchami dýchání, které mohou díky zeslabení bránice vést až ke smrti. K nákaze domácích, ale zejména divokých prasat dochází při požírání infikovaných potkanů. Prevencí proti nákaze svalovcem je přísná veterinární kontrola ulovených divokých prasat. Tenkohlavec lidský (Trichuris trichiura) ČR je kosmopolitní parazit, jehož velikost se pohybuje od 3 do 5 cm. Žije a rozmnožuje se v tlustém a slepém střevě lidí. Vajíčka vycházejí z těla se stolicí. K nákaze dojde pozřením znečištěné potravy. U nás bývá průběh infekce tímto hlístem tak slabý, že probíhá bez výrazných příznaků. Vážné případy známe z tropů a subtropů. Projevují se například bolestivými průjmy vedoucími až k vyhřeznutí konečníku. TŘÍDA – HÁĎATA (SECERNENTEA) Patří mezi ně parazité živočichů i rostlin, ale i druhy žijící volně. Háďátko řepné (Heterodera schachtii) ČR cizopasí v koříncích bulv řepy a ztěžuje tak příjem živin z půdy. Napadená rostlina vytváří náhradní kořenový systém na úkor celé bulvy, čímž se snižuje hospodářský výnos plodiny. Háďátko pšeničné (Anguina tritici) ČR dosahuje u samic velikosti 5 mm, samci jsou menší. Toto háďátko parazituje na listech a v klasech pšenice. Vyžírá obilky, které zduřují v hálky. V hálkách samičky kladou vajíčka, z nichž se líhnou larvy. 16

Poté co hálky spadnou na zem, larvy je opouštějí (i po několika letech, které přečkávají v klidovém stádiu) a napadají nové rostliny. Hádě střevní (Strongyloides stercoralis) se vyskytuje v tropech a subtropech celého světa. Tento parazit vytváří generace parazitické i neparazitické. Neparazitičtí jedinci žijící v půdě mohou dát čas od času vzniknout parazitickým larvám, které skrz pokožku vnikají do hostitele a dospívají v tenkém střevě. U člověka parazitace vyvolává postupně kožní zánět, suchý kašel a zažívací potíže, které však nebývají nebezpečné. Škrkavka dětská (Ascaris lumbricoides) ČR dosahuje u samic velikosti 20 až 40 cm, samec je o polovinu menší. Celosvětově je škrkavkami nakažena asi 1 miliarda lidí. Nákaza škrkavkou může způsobit vážné zdravotní obtíže. Roup dětský (Enterobius vermicularis) ČR je nevelký parazit, jehož přítomnost se většinou pozná podle svědění v okolí konečníku. Vyvolávají ho asi 1 cm dlouhé samice, které zde kladou vajíčka. Jiné potíže postižený většinou nemívá. Málokdy vyvolává komplikace jako podráždění slepého střeva nebo močových cest. Nákaza roupem dětským je jednoduchá. Stačí spolknout zralé vajíčko. Tomu stojí v cestě do střev jediná překážka – žaludeční šťávy. Lidé živící se hlavně masem mají obsah žaludku kyselejší, což je pro vajíčka roupů nebezpečnější. Děti, které konzumují velké množství sladkostí, usnadňují vajíčkům přežití. Předpokládá se, že nákazu roupem u nás prodělá 60 až 80 % dětí a 20 % dospělých. Před nákazou chrání pouze důkladná hygiena. Škrkavka psí (Toxocara canis) ČR dosahuje u samic velikosti 16 až 18 cm, samec dorůstá velikosti 10 až 12 cm. Vývoj škrkavky psí se u dospělých psů může odchýlit od normálu. Larvy neputují do plic, ale zůstávají ve velkém krevním oběhu. Pronikají do různých orgánů, kde se zapouzdří. U březích fen hormony v krvi způsobí, že se larvy aktivují a dostávají se placentou do těla štěněte. Pokud se dostanou do mléčné žlázy, může se štěně nakazit larvami i z mateřského mléka. Člověk se touto škrkavkou (respektive jejími vajíčky) může také nakazit, ale larvy v tomto hostiteli nemohou dokončit celý vývoj. Postupně putují různými orgány a způsobují jejich záněty (larvální toxokaróza). V těle přežívají i několik let. Měchovec lidský (Ancylostoma duodenale) bývá velký 1 až 1,8 cm. Dospělci narušují stěnu tenkého střeva člověka a živí se vytékající krví. Ranky se špatně zacelují, dochází ke krvavým průjmům a nákaza mnohdy končí smrtí postiženého. Měchovec lidský vyžaduje teplo, vlhkou písčitou půdu a velké množství lidí v místech, kde se obtížně udržuje hygiena. Z hlediska nákazy je riziková práce v dolech a tunelech nebo při stavbě silnic v teplých částech světa. Vlasovec mízní (Wuchereria bancrofti) je parazit člověka a některých dalších primátů rozšířený v tropických oblastech celého světa. Samička dorůstá délky 8 až 10 cm, samec pouze 2,5 až 4,5 cm. Po soumraku se larvy stěhují z plicních vlásečnic do cévek pod povrchem kůže. Zde jsou spolu s krví nasáty přenašečem – komárem (rody Culex, Anopheles aj.) a jeho prostřednictvím přeneseny na dalšího hostitele. V něm žijí hlavně v mízních cévách, kde dospívají. Někdy dokáží ucpat mízní uzlinu a míza se začne hromadit v postižené části těla (dolní i horní končetiny, penis, šourek aj.), která se zvětšuje a je doprovázena zhrubnutím pokožky. Toto postižení se nazývá sloní nemoc (elefantiáza). Někdy vlasovci postupně odumřou a člověk se uzdraví, jindy dochází ke zhoršení stavu a nákaza končí smrtí. Vlasovec oční (Loa loa) se vyskytuje v tropických deštných lesích rovníkové Afriky. Velikost samice je přes 5 cm, samec bývá poloviční. Hostitelem jsou opice, včetně člověka. Obvykle žije pod kůží, kde vyvolává vznik velkých boulí. Usazuje se také ve spojivkách, kde způsobuje těžké záněty a přemisťuje se i do oční rohovky. Přenašečem tohoto vlasovce jsou mouchy bzikavky (rod Chrysops), které nasávají jeho larvy spolu s krví hostitele. Vlasovec medinský (Dracunculus medinensis) je ostrůvkovitě rozšířen v tropických oblastech Starého světa. K nákaze člověka dochází pozřením vody s buchankou nakaženou larvami vlasovce. Larvy penetrují do stěny střeva a mízou či krví jsou zaneseny do podkoží, kde dospějí. Samci dosahující délky 4 cm po páření hynou. Samice (délka 80 až 120 cm) se snaží dostat co nejblíže povrchu těla. Pokožka na postiženém místě zarudne, objeví se obrys samice a nakonec bolestivá vředovitá boule. Když postižený vejde do vody, aby utišil bolest, samice vysune konec těla ven z kůže a začne vypouštět larvy (vylíhlé ještě v těle samice) napadající buchanky. Dodnes domorodí lékaři zbavují nemocné nákazy tak, že zachytí konec těla samice do rozštěpeného dřívka a po centimetrech ji během několika dnů vytáhnou. Dřívko

17

s namotaným vlasovcem bylo erbem arabských lékařů. Staří Řekové tento symbol z neznalosti přeměnili na hůl s obtočeným hadem. KMEN – STRUNOVCI (NEMATOMORPHA) Nepočetná skupina živočichů s parazitickými larvami. Naprostá většina druhů žije ve sladkých vodách, např. potocích či tůňkách. Dospělci žijí volně a nepřijímají potravu. Po kopulaci kladou samice ve vodě velké množství vajíček. Larvy jsou parazitické a po vylíhnutí vyhledávají své hostitele – potápníky, střevlíky, šváby apod. Strunovec drsný (Gordionus scaber) ČR je až 25 cm dlouhý zástupce žijící v potocích. Při hromadných kopulacích tvoří mnoho jedinců propletence připomínající gordický uzel (odtud název některých rodů). KMEN – KROUŽKOVCI (ANNELIDA) Kroužkovci jsou rozšířeni po celém světě. Žijí v mořích, ve sladkých vodách i na souši. Dosahují velikosti od 1 mm až po 3 metry. Jejich tělo vykazuje stejnocenné článkování (homonomní segmentaci), tj. stav, kdy prakticky všechny články jsou navenek i uvnitř víceméně shodné. Mají pravou tělní dutinu – coelom – tvořenou mnoha páry váčků. Páry coelomových váčků oddělují příčně od sebe přepážky. Dýchají žábrami nebo celým povrchem těla. Rozmnožování kroužkovců je převážně pohlavní. Někteří jsou gonochoristé, jiní hermafroditi. Vývin je přímý nebo u mořských druhů nepřímý přes larvu trochoforu. Vyznačují se poměrně velkou regenerační schopností. Modelový organismus: Žížala obecná (Lumbricus terrestris)Žížala obecná je rozšířena v mírném pásu severní polokoule. Dorůstá velikosti 9 až 30 cm. Žije v půdě. V noci vylézá na povrch a vyhledává odumřelé části rostlin, které zatahuje pod zem a konzumuje. Ovlivňuje složení půdy a provětrává ji. Nesnáší pobyt v zatopených chodbičkách, proto po dešti vylézá na povrch půdy. Tekutina v coelomu slouží jako hydroskelet. Povrch těla kryje kolagenová kutikula vylučovaná pokožkou. Na každém článku jsou čtyři páry štětinek usnadňující pohyb a ukotvující žížalu v případě napadení predátorem v půdě. V přední části těla je dobře patrný opasek (clitellum). Pokožka obsahuje slizové žlázy, jejichž sekrety napomáhají pohybu a zabraňují vysychání. Pod pokožkou se nachází svalový vak. Trávicí soustava je trubicovitá. Dělí se na ústní dutinu, hltan, jícen, vole, žaludek a střevo, které vyúsťuje řitním otvorem na posledním článku. Do žaludku ústí produkty vápenatých žláz, které neutralizují kyseliny v potravě. Vylučovací ústrojí představují metanefridie, které se v párech vyskytují ve většině článků. Metanefridie začínají obrvenou nálevkou (nefrostomem), která odvádí odpadní látky z krve a coelomové tekutiny do kanálku. Kanálek vyúsťuje na povrch těla vždy v následujícím článku. Cévní soustava je uzavřená. Přenašečem kyslíku je hemoglobin. Hlavní cévy – hřbetní, jejíž tepání plní funkci srdce, a břišní – jsou v přední části těla propojeny rozšířenými spojkami, které mají funkci pomocného srdce. Pokožka je prostoupena drobnými vlásečnicemi a zajišťuje dýchání (specializovaná dýchací soustava chybí). Nervová soustava je složena z obhltanového prstence v hlavové části (je tvořen párem nadhltanových a párem podhltanových zauzlin) a pruhů nervové tkáně (konektivů), které podélně spojují páry ganglií na břišní straně každého článku. Jednotlivá ganglia jsou propojena také příčně prostřednictvím komisur. Kromě hmatu a čichu disponuje žížala světločivnými buňkami (phaosomy) v pokožce. Žížala patří mezi fotofobní organismy. Žížaly jsou hermafroditi. Páření probíhá po dešti, kdy si dva jedinci vzájemně vymění spermie. Spermie pak vyčkávají v zásobních semenných váčcích (receptaculum seminis) na dozrání vajíček. Žížala potom vytvoří kolem opasku tuhnoucí slizový obal, který posunuje směrem k hlavě. Nejprve do něj vypustí zralá vajíčka a poté i spermie ze zásobních váčků. Nakonec se žížala z obalu vyvlékne a vznikne kokon, který vajíčka chrání před vyschnutím. Vývin žížaly je přímý.

18

TŘÍDA – MNOHOŠTĚTINATCI (POLYCHAETA) Jsou nejpočetnější třídou kroužkovců. Zahrnují přes 10 000 druhů. Vyznačují se velkým množstvím štětinek vyrůstajících z každého tělního článku. U většiny druhů vybíhají tělní články ve dva malé hrbolky, které se označují jako parapodia a slouží k pohybu. Parapodia nesou štětinky, z nichž jsou některé bohatě prokrvené a slouží k dýchání – mají funkci žaber. Žijí převážně v mořích, méně často ve sladkých vodách. Některé druhy si vytvářejí ochranné rourky. Jsou to dravci nebo býložravci odděleného pohlaví. Většinou se vyvíjejí přes plovoucí obrvené larvy (trochofory). Některé druhy se mohou množit i rozpadem těla. Palolo zelený (Eunice viridis) dosahuje velikosti až 1 metr. Vyskytuje se v tropické oblasti Tichého oceánu. Je dravý, živí se hlavně jinými mnohoštětinatci. Přední část těla obsahuje trávicí soustavu a další důležité orgány. Tato část těla zůstává skryta mezi korály a kameny, zatímco zadní část se v závislosti na chodu měsíčních fází po určité době odškrcuje a stoupá k hladině. Odškrcené články naplněné spermiemi a vajíčky prasknou a ve vodě dojde k oplození. Po několika dnech klesají oplozená vajíčka (larvy?) ke dnu, kde pokračuje další vývoj v dospělého jedince. Mezitím mohou původní červi opět dorůstat. Obyvatelé tichomořských ostrovů odškrcené články sbírají a považují je za velkou lahůdku. Afroditka plstnatá (Aphrodite aculeata) se vyskytuje v pobřežních vodách celé severní polokoule. Dorůstá velikosti až 20 cm. Její tělo je pokryto štětinkami, které mají maskovací a obranou funkci. V nebezpečí se afroditka stočí do klubíčka a změní se ve štětinatou kuličku. Je dravá. Živí se ostatními mnohoštětinatci a plži. Pro svůj vzhled bývá nazývána mořská myš. Rournatec červovitý (Serpula vermicularis) je mořský „červ“ (dřívější označení pro mnohoštětinatce) budující si několik centimetrů dlouhé kroucené vápenité trubičky, v nichž žije. Z trubiček vysunuje vějíř barevných chapadel, kterými loví plankton a zachytává organické zbytky. TŘÍDA – MÁLOŠTĚTINATCI (OLIGOCHAETA) Žijí v půdě, ve sladkých vodách a někteří i v mořích. Nemají parapodia a na každém tělním článku mají pouze několik štětinek. Dýchají celým povrchem těla. Jsou to hermafroditi s přímým vývinem. V přední části těla je přítomen opasek. Po vzájemném oplození vytvoří žlázy opasku kokon, který chrání vajíčka před vyschnutím. Někteří máloštětinatci mají regenerační schopnost. Žížala obecná (Lumbricus terrestris) ČR dorůstá délky 9 až 30 cm. V noci vylézá na povrch a vyhledává odumřelé části rostlin. Přispívá k tvorbě struktury půdy a vzniku humusu. Nazývá se také dešťovka nebo rousnice. Záď těla má nápadně zploštělou. Jako ostatní žížaly je důležitou složkou potravních řetězců. Žížala hnojní (Eisenia foetida) ČR dosahuje velikosti od 4 do 12 cm. V přírodě žije ve vrstvě opadanky, kde se živí tlejícími zbytky rostlin. Najdeme ji také v zahradním kompostu a hnoji. Spolu s tzv. kalifornskou žížalou (Eisenia andrei) je průmyslově využívána k výrobě tzv. vermikompostu, což je trus žížal živících se odpady z rostlinné výroby. Vermikompost se dá vyprodukovat i z organického odpadu v domácnostech a využívá se jako hnojivo při obohacování půdních substrátů. Žížala svítivá (Eisenia lutens = submontana) ČR je vzácná žížala vylučující při podráždění světélkující hlen. Je nazývána také žížala podhorská. Roupice bělavá (Enchytraeus albidus) ČR žije v bahnitých březích vod v prostředí s nízkým obsahem kyslíku. Dorůstá délky 3,5 cm. Používá se jako krmivo pro akvarijní ryby. Nitěnka větší (Tubifex tubifex) ČR žije zavrtána přední částí těla do bahnitého dna sladkých vod. Vyskytuje se i ve vodách silně znečištěných organickým odpadem (např. při ústí stok). Její velikost bývá kolem 5 cm. Nitěnky jsou oblíbeným krmivem pro akvarijní ryby. Prodávají se živé, zmrazené či lyofilizované.

19

Veležížala obrovská (Megascolides australis) se vyskytuje v Austrálii. Se svými 3 metry délky je největším kroužkovcem. Před nepřáteli se brání vystřikováním páchnoucí tekutiny. TŘÍDA – PIJAVICE (HIRUDINEA) Zahrnují přes 400 známých druhů. Jsou to převážně vnější parazité obratlovců vybavení dvěma přísavkami. Do rány vstřikují ze slinných žláz látky, které zabraňují srážení krve (hirudin), popřípadě mají analgetické účinky. Žijí ve sladkých vodách, méně v mořích, řada druhů se vyskytuje v tropických lesích ve vlhké půdě a na stromech. Tělo většiny pijavek je bez štětinek. Zploštělé tělní články mají rýhovaný povrch, což je zřejmě adaptace k lepšímu vstřebávání kyslíku. Jsou to hermafroditi s přímým vývinem. Vajíčka ukládají do kokonů vytvářených opaskovými žlázami. Pijavka lékařská (Hirudo medicinalis) ČR dorůstá velikosti 10 až 15 cm. Přísavky má na obou koncích těla, zadní slouží pouze k přichycení na hostitele, v rámci přední je umístěn ústní otvor. Po oplození klade pijavka kokony s vajíčky na souši. Mladé pijavky se do věku asi 3 let živí krví žab, v dospělosti sají krev teplokrevných živočichů. Po jednom nasátí tráví až 200 dní a vydrží až rok a půl hladovět. Pijavka po sání zanechá ranku ve tvaru písmene Y, protože má tři čelisti, které se sbíhají ke středu úst. Její kousnutí nebolí, protože do ranky vypouští nejen látku zabraňující srážení krve, ale také anestetikum tlumící bolest. V minulosti bylo přikládání pijavek lékařských nemocným považováno za prostředek léčby nejrůznějších chorob. Dnes se užívání pijavek ve zdravotnictví opět rozšiřuje, např. při rozpouštění krevních sraženin nebo čištění nekrotické tkáně. V důsledku obrovské spotřeby pijavek ranhojiči a lékaři, ale zejména díky znečištění prostředí byla pijavka lékařská na mnoha místech Evropy vyhubena. U nás se tento druh vyskytuje na některých lokalitách v povodí Dyje a Svratky. Pijavka koňská (Haemopis sanguisuga) ČR je na rozdíl od jiných pijavek dravá. Žije v bahně, kde loví drobné bezobratlé živočichy. Chobotnatka rybí (Piscicola geometra) ČR dosahuje velikosti 2 až 5 cm. Cizopasí na žábrách a kůži ryb. Její přemnožení v chovných rybnících může způsobit značné škody, navíc je přenašečem rybích onemocnění. KMEN – ČLENOVCI (ARTHROPODA) Jedná se o nejpočetnější živočišný kmen, pravděpodobně polyfyletického původu, obývající rozmanité biotopy. Velikost členovců se pohybuje většinou v milimetrech až centimetrech, u korýšů i v decimetrech. Coelom se zakládá jen embryonálně, brzy splývá s prvotní tělní dutinou v mixocoel (nečleněná druhotná dutina tělní). Členovci mají nestejnocenně (heteronomně) článkované tělo – skupiny článků splývají ve specializované tělní úseky. U některých členovců vzniká hlava a článkovaný trup (mnohonožky), u jiných hlava, hruď a zadeček (hmyz), někdy srůstá hlava s hrudí v hlavohruď, na kterou je připojen zadeček (pavouci). I končetiny členovců jsou článkované. Povrch těla je tvořen chitinózní kutikulou, která poskytuje mechanickou ochranu a zamezuje ztrátám vody. Zároveň plní funkci vnější kostry, na kterou se zevnitř upíná svalstvo. U některých skupin je kutikula inkrustována uhličitanem vápenatým (korýši). V pohyblivých spojích na těle (např. mezi jednotlivými články končetin) jsou kutikulární pláty spojeny tenkou blankou a systém tak připomíná brnění rytířů. Růst členovců je spojený se svlékáním kutikuly. Svlékání je řízeno hormonálně. Nová kutikula je zpočátku měkká a poddajná, po čase tuhne a vybarvuje se. Nervovou soustavu představuje modifikovaná žebříčkovitá soustava gangliového typu. Jejím základem jsou ganglia hlavové části s vybíhajícími pruhy nervů na břišní straně těla doplněnými menšími párovými ganglii (tzv. břišní nervová páska). Cévní soustava je otevřená. Krvomíza (hemolymfa) volně omývá vnitřní orgány a je pumpována trubicovitým srdcem uloženým ve hřbetní části těla. Barvivem přenášejícím kyslík je hemocyanin. Trávicí trubice je průchodná. Vylučování zajišťují buď modifikované metanefridie (nefridie) – např. antenální žlázy u korýšů či kyčelní žlázy pavouků – nebo častěji malpighické trubice (trubicovité útvary ústící do střeva). Způsob dýchání závisí na prostředí, ve kterém členovci žijí. Dýchají různými typy žaber, plicními vaky nebo vzdušnicemi, malé formy využívají k dýchání celý povrch těla. Členovci jsou ve velké většině případů gonochoristi s vnitřním oplozením. U mnoha skupin probíhá

20

nepřímý vývin přes různé typy larev, u hmyzu s proměnou dokonalou i přes stádium kukly. U některých druhů se uplatňuje partenogeneze. Jsou to vymřelí členovci hojně rozšíření v prvohorních mořích. Jejich tělo bylo rozděleno na hlavu, hruď a zadeček. Dvouvětevné končetiny měly dvojí funkci - silnější větev sloužila k pohybu a slabší větev, která nesla žaberní lupínky, měla funkci dýchací. Trojlaločnatce dnes řadíme do jediné třídy – trilobiti (Trilobita). Dosahovali velikosti od 5 mm do 70 cm. Vyskytovali se již v kambriu, největšího rozvoje dosáhli v siluru a vymřeli v permu. Světově významné naleziště trilobitů se nachází v oblasti zvané Barrandien zasahující od Plzně až na jihozápadní okraj Prahy. PODKMEN – KLEPÍTKATCI (CHELICERATA) Tělo klepítkatců se skládá z hlavohrudi a zadečku. Nikdy nemají tykadla. Typické jsou pro ně článkovaná klepítka (chelicery) a u mnohých forem i makadla (pedipalpy). Klepítka představují přeměněný první pár končetin. Slouží k lovu a usmrcování kořisti. Makadla – druhý pár končetin – mají hmatovou funkci, popřípadě se uplatňují v rozmnožování (pavouci). Ostatní končetiny slouží k pohybu. MODELOVÝ ORGANISMUS: KŘIŽÁK OBECNÝ (ARANEUS DIADEMATUS) Je to náš nejznámější pavouk. Jeho velikost bývá u samice 10 až 13 mm a u samce od 4 do 8 mm. Tělo je rozděleno na hlavohruď a zadeček. Hlavohruď je se zadečkem spojena úzkou stopkou, kterou procházejí trávicí, dýchací, cévní i nervová soustava. Hlavohruď nese jeden pár chelicer, jeden pár pedipalp a čtyři páry osmičlánkových kráčivých končetin. V základním článku chelicer je jedová žláza. Článkované pedipalpy, poněkud připomínající kráčivé končetiny, slouží k hmatu a u samečků jsou pomocným pářícím ústrojím. Kráčivé končetiny slouží nejen k pohybu, ale i ke snování pavučin. Na konci jsou opatřeny snovacími háčky. Křižák má osm jednoduchých očí, které jsou zaostřeny na různé vzdálenosti. Důležitým smyslovým ústrojím jsou mechanoreceptory na brvách umístěných na končetinách i jinde po těle. Jimi pavouk zaznamenává otřesy půdy, čichové, tepelné, hmatové a dokonce i sluchové podněty (pozn. – mnohé druhy pavouků mají vyvinuty stridulační orgány k vydávání zvuků). Křižáci jsou draví a přijímají potravu pouze v tekutém stavu. Do kořisti vstříknou chelicerami jed a ochromí ji. Otvory vzniklými po chelicerách napumpují do kořisti z ústního ústrojí trávicí enzymy a po rozložení tkání ji vysají. Trávicí soustava vyplňuje velkou část hlavohrudi i zadečku, výběžky střeva zasahují dokonce až k bázi končetin. V zadečku do trávicí trubice ústí vývody hepatopankreatu. Před řitním otvorem je rozšířena v kloaku, do které vyúsťují malphigické trubice. Ty z tělní dutiny zachycují a odvádějí metabolity – jsou tedy vylučovacím ústrojím. Vylučovanou látkou je guanin, který je u křižáka malpigickými trubicemi odváděn nejen do kloaky, ale i do prostoru pod pokožkou na hřbetní straně zadečku. Přítomnost krystalků guaninu je zvnějšku patrná jako světlá kresba v podobě kříže. K vylučování slouží i tzv. koxální žlázy, obdoba antenálních žláz u raka. Vylučované látky jsou odnímány z hemolymfy hlavohrudi a odváděny komplikovaným kanálkem ústícím při kyčlích prvního páru noh. Evolučně navazují koxální žlázy na metanefridie kroužkovců. Křižák dýchá plicními vaky, což jsou zřasené komůrky zanořené na spodní straně zadečku omývané hemolymfou. Vstupy do plicních vaků se nazývají průduchy (stigmata). Doplňkovou dýchací funkci mají v rámci zadečku vzdušnice vyúsťující v blízkosti snovacích žláz. Cévní soustava je otevřená. Ve hřbetní části zadečku je trubicovité srdce, které nasává hemolymfu několika otvory (ostiemi) z prostoru osrdečníku, jehož přední část navazuje na plicní vaky. Okysličená krev je srdcem pumpována do jednoduchého otevřeného systému tepen vystupujícího z přední a zadní části srdce i jeho boků. Barvivem přenášejícím plyny je hemocyanin v hemolymfě. Navázáním kyslíku se zbarvuje do modra.

21

Centrum žebříčkovité nervové soustavy gangliového typu představují nadhltanová a podhltanová zauzlina (ta v rámci hlavohrudi splynula ještě s dalšími zauzlinami hrudními a zadečkovými), ze které vybíhají nervová vlákna do končetin a zadečku. Tato koncentrace nervové tkáně je předpokladem výjimečných instinktivních i získaných schopností pavouků. V zadečku se žádné zauzliny nenacházejí (přesunuly se do hlavohrudi). Na zadečku se nacházejí snovací bradavky, kterými vyúsťují produkty snovacích žláz. Žlázy produkují několik typů sekretů, ze kterých na vzduchu tuhnou různé typy vláken (pevná či lepkavá vlákna na stavbu pavučin, vlákna k omotávání kořisti či na tvorbu kokonů s vajíčky). Křižák za příznivých klimatických podmínek obnovuje pavučinu každý den, protože ta ztrácí své lepivé účinky. Stará vlákna stočí do kuličky, enzymaticky rozloží a vysaje. Křižáci jsou gonochoristi. Sameček je jako u většiny jiných pavouků menší, má redukovány některé části snovacího aparátu, nestaví lovné sítě a během života nepřijímá potravu. Spermie ve spermatoforech přenáší sameček pedipalpami do semenných váčků (receptaculum seminis) samice, které se nachází na spodní straně zadečku. Odtud se spermie dostávají do vlastního samičího pohlavního ústrojí. Samec se při páření může, stejně jako u mnoha jiných pavouků, stát obětí samice, která na podzim umísťuje vajíčka do několika kokonů maskovaných materiálem z okolí. Dospělci křižáka ani většiny našich jiných pavouků nepřezimují. V kokonech se líhne první larvální stadium, které ho na jaře opouští již v podobě pokročilejších nymf. Nymfy se v průběhu roku několikrát svlékají. Potravu loví, obdobně jako dospělé samice do sítí. Zimu přečkávají pod kůrou nebo v lidských obydlích a teprve další rok dospívají. TŘÍDA – HROTNATCI (MEROSOMATA) Hrotnatci mají kromě jednoduchých očí uprostřed hlavohrudního štítu jako jediná skupina klepítkatců i složené oči po jeho stranách. Dýchají pomocí žaberních nožek umístěných na zadečku, na jehož konci je dlouhý mečovitý výběžek. Hrotnatci jsou považováni za tzv. živé zkameněliny, protože se vyskytovali již v devonu. V současnosti přežívá jen pět druhů, které patří do řádu ostrorepů (Xiphosura). Ostrorep americký (Limulus polyphemus) se vyskytuje na pobřeží Mexického zálivu. Dosahuje velikosti až 60 cm. Živí se měkkými bezobratlými živočichy a řasami. Výběžek na jeho zadečku dříve používali indiáni jako hrot šípů. TŘÍDA – PAVOUKOVCI (ARACHNIDA) Pavoukovci nikdy nemají složené oči ani žábry. Jejich zadeček nenese žádné končetiny, pouze u některých skupin jejich zakrnělé pozůstatky nebo přívěsky přetvořené k jiným účelům. Mají stálý počet končetin – chelicery, pedipalpy a čtyři páry kráčivých končetin. Žijí nejčastěji na souši, méně ve vodě.

ŘÁD – ŠTÍŘI (SCORPIONIDA) Obývají tropické a subtropické části světa. Jsou to predátoři s převážně noční aktivitou. Jejich tělo tvoří hlavohruď a zadeček. Článkovaný zadeček se skládá ze široké přední části a z úzké zadní části. Poslední zadečkový článek se nazývá telson a nese hrot s vývody párové jedové žlázy. Hlavohruď nese malé klepítkovité chelicery, pedipalpy přeměněné ve velká štíří klepítka a čtyři páry kráčivých končetin. Na nohách se nachází citlivé hmatové orgány, které vnímají vibrace vzduchu a půdy. Hmatové orgány jsou i na pedipalpách a dalších částech těla. Kromě páru jednoduchých očí umístěných na hrbolku uprostřed horní části hlavohrudi mají ještě několik párů (nejčastěji tři) jednoduchých očí u jejího předního okraje. Dýchají plicními vaky, jejichž průduchy ústí v několika párech na spodní straně zadečku. Při páření odloží samec na zem spermatofor, který si samice v rámci zásnubního tance zasune do pohlavního otvoru. Embrya jsou vyživována někdy ze zásob žloutku (vejcoživorodé druhy), jindy jakousi obdobou placenty z matčina těla (živorodé druhy). Samice nosí larvy do jejich prvního svlékání na hřbetě a přes kutikulu je zásobuje vodou. Štíři se živí drobnými členovci, které usmrcují sevřením makadel. Pomocí chelicer potravu naporcují a přenesou do příústního otvoru, kde ji natráví a poté nasají hltanem. Jedovou žlázu používají jen v sebeobraně nebo k usmrcení mimořádně velké kořisti. Četnost případů úmrtí dospělých lidí po uštknutí štírem se počítá v promilích, děti jsou o něco ohroženější. 22

Štír kýlnatý (Euscorpius carpathicus) ČR, KO se vyskytuje v jižní Evropě a severní Africe. Dorůstá velikosti 3 až 4,5 cm. Vyžaduje mírnou vlhkost. Žije ve spadaném listí na okrajích lesů, pod kameny nebo pod dlaždicemi kolem domů. V roce 1959 byl poprvé nalezen u Slapské přehrady a předpokládá se, že se jedná o přirozený výskyt, i když nelze vyloučit ani vysazení. Současný výskyt této populace je nejistý. Pravděpodobně vysazená populace byla v roce 2007 nalezena v Praze Krči. Štír středomořský (Buthus occinatus) se vyskytuje v severní Africe, na Blízkém východě a v jižní Evropě. Štír tlustorepý (Androctonus australis) je rozšířen v severní Africe. Jeho velikost se pohybuje od 9 do 13 cm. Patrně se jedná o nejjedovatějšího štíra na světě. Účinnost jeho jedu je srovnávána s jedem kobry. Přes den se ukrývá zahrabán v písku. V severní Africe připadá 90 % všech úmrtí po uštknutí štírem na jeho konto.

ŘÁD – ŠTÍRCI (PSEUDOSCORPI ONIDA) Zdánlivě se podobají štírům, zejména klepítkovitými makadly. Štírci ale nemají zúžený konec zadečku ani jedový bodec na jeho konci. Jejich velikost bývá do 7 mm. Jedové žlázy se nacházejí v pedipalpách. Pro člověka nepředstavují žádné nebezpečí. V chelicerách se nacházejí snovací žlázy využívané při stavbě úkrytů pro svlékání či přezimování. Štírci se živí dravě. Jsou rozšířeni po celém světě. Někteří se přizpůsobili i životu v lidských příbytcích. Štírek obecný (Chelifer cancroides) ČR dorůstá velikosti od 2,5 do 4,5 mm. Vyskytuje se pod kůrou stromů, v listí, trouchu, ale i v lidských obydlích. Živí se drobnými bezobratlými živočichy. Vyskytují-li se štírci v hotelích, stojí za to zpozornět, protože jejich potravou bývají také štěnice. Příbuzného štírka knihového (Cheiridium museorum) ČR můžeme nalézt ve starých knihách, kde pronásleduje pisivky.

ŘÁD – PAVOUCI (ARANEAE) Jejich tělo je rozděleno na hlavohruď a zadeček. Hlavohruď je se zadečkem spojena úzkou stopkou. Typickým znakem pavouků je schopnost tvořit vlákna. Ne všechny druhy však loví do napnutých pavučinových sítí. Někteří pavouci sítě na kořist vrhají a mnozí nepoužívají pavučiny k lovu vůbec (skákavky, sklípkani, běžníci). Většina druhů však z vláken spřádá kokony pro svá vajíčka, což zřejmě představuje primární funkci vláken. Sklípkan chýšový (Pterinochilus murinus) se vyskytuje ve východní Africe. Jeho velikost bývá 6 až 7 cm. Jedná se o stromový druh, který se usidluje i ve střechách domorodých chýší. Sklípkan chýšový patří k jedovatým druhům. Člověk jeho kousnutí cítí asi jako bodnutí sršně. Sklípkani obecně loví velký hmyz a troufnou si i na mláďata ptáků či ještěrky a žáby. Mnohé druhy jsou atraktivními chovanci v teráriích. Stepník rudý (Eresus niger) ČR obývá skalnaté stepi až lesostepi. U nás žije v teplých oblastech severních a středních Čech a na jižní Moravě, místy i hojně. Dosahuje velikosti 9 až 16 mm. Sameček má červený zadeček s černou kresbou, samička je celá černá. Třesavka sekáčovitá (Pholcus opilionoides) ČR se často vyskytuje v lidských obydlích. Podobá se sekáčům, s nimiž ji mnozí lidé zaměňují. Potravu loví do řídkých sítí. Při vyrušení se roztřese typickým kmitavým pohybem. Běžník kopretinový (Misumena vatia) ČR se vyznačuje dokonalým maskováním, které dokáže přizpůsobovat prostředí. Kromě bílé a žluté může získat i zelenou barvu. Nehybně vyčkává s dvěma roztaženými předními páry nohou, které jsou oproti ostatním výrazně prodloužené. Jakmile běžník uchopí kořist, zabodne jí chelicery mezi hlavu a hruď a jed se tak dostane k nervovým uzlinám oběti. Nymfy se obdobně jako u mnoha jiných druhů pavouků šíří pomocí větru zavěšené na zvláštním pavučinovém vlákně (tzv. babí léto). Běžník zelený (Diaea dorsata) ČR je hojný druh vyskytující se na keřích a spodních větvích listnatých stromů. Nalezneme ho nejen v lesích, ale i v zahradách a parcích.

23

Skákavka pruhovaná (Salticus scenicus) ČR kořist získává tak, že pobíhá sem a tam a jakmile spatří vhodnou oběť, připlíží se k ní a zmocní se jí skokem. Loví především menší hmyz. Je to teplomilný druh. Vyskytuje se mj. na skalách a zídkách. Lovčík vodní (Dolomedes fimbriatus) ČR dokáže díky dlouhým nohám uběhnout krátkou vzdálenost po vodní hladině. Na kořist číhá na břehu, předníma nohama se dotýká hladiny, a když zachytí vlnění způsobené hmyzem či rybkou, vyrazí za kořistí. Lovčík hajní (Pisaura mirabilis) ČR je běžný druh nižších poloh. Sameček před pářením předává samičce dar v podobě přinesené kořisti. Jedná se o mechanismus snižující riziko, že bude samičkou sám uloven. Samička je nápadná tím, že nosí v chelicerách kokon s vajíčky. Vodouch stříbřitý (Argyroneta aquatica) ČR je náš jediný výhradně vodní pavouk. Život tráví ve vodě v pavučinovém zvonu, který je naplněn vzduchem. Vzduch přináší vodouch do svého úkrytu na chloupcích zadečku. Na kořist číhá ve zvonu, ale loví i volně pod hladinou. Kořist zpracovává ve zvonu, kde probíhá i páření, kladení vajíček a vývoj nymf. Vodouši produkují nejprudší jed z našich pavouků. Jejich kousnutí je značně bolestivé. Vodouch je dnes u nás vzácný. Pokoutník domácí (Tegenaria domestica) ČR je synantropní druh. Vytváří malé pavučiny, často za skříněmi nebo v temných koutech. Pokoutníci se přes den skrývají v chodbičce v rohu pavučiny, v noci cestují po zdech a stropech a loví spící mouchy. Kousnutí pokoutníkem domácím bývá dost citelné. Čelistnatka rákosní (Tetragnatha extensa) ČR se vyznačuje štíhlým tělem a nápadně dlouhými chelicerami. Je to vlhkomilný druh vyskytující se v rákosinách. Síť zavěšuje na bylinách nebo keřích nevysoko nad vodní hladinou. Sama vyčkává na kořist opodál. Křižák pruhovaný (Argiope bruennichi) ČR se vyskytuje v jižní a méně často ve střední a západní Evropě. U nás je nalézán stále častěji. Křižák obecný (Araneus diadematus) ČR je náš nejznámější pavouk. Jeho velikost bývá u samice 10 – 13 mm a u samce 4 – 8 mm. Křižák podkorní (Nuctenea umbratica) ČR se přes den ukrývá pod kůrou nebo v trouchnivém dřevě. Je aktivní za soumraku. Snovačka jedovatá (Latrodectus mactans) je rozšířena v tropech a subtropech celého světa, nejblíže ve Středomoří. Samice dorůstá délky 14 mm, velikost samce bývá 5 mm. Kousnutí snovačkou jedovatou je bolestivé a odezní až za několik dní. Její pověst zabijáka je značně nadnesená, neboť statistiky z USA uvádějí 55 usmrcených lidí za posledních 200 let. Lidový název „černá vdova“ dostala podle toho, že samice často po kopulaci samce sežere.

ŘÁD – SOLIFUGY (SOLIFUGAE) Pojmenování solifuga znamená něco jako „pozemní běžec“ a odráží způsob života těchto pavoukovců. Některé druhy ale šplhají za potravou i po stromech. Žijí v subtropech a tropech Starého světa a na jihu Severní Ameriky. Solifugy loví pomocí obrovských chelicer hmyz, stonožky, štíry, hlodavce nebo ještěrky a nepohrdnou ani zdechlinami. Dýchají vzdušnicemi. Solifuga egejská (Galeodes arabs) je rozšířena v aridních oblastech na Blízkém východě. Patří k největším druhům solifug. V rozpětí nohou dosahuje až 13 cm. Přestože nemá jedové žlázy, její kousnutí může být nebezpečné, neboť se může stát zdrojem sekundární infekce. Je velmi bojovná, mezi samci dochází k častým potyčkám. Místní obyvatelé pro zábavu pořádají turnaje solifug.

ŘÁD – SEKÁČI (OPILIONIDA) Hlavohruď sekáčů nasedá na zřetelně článkovaný zadeček celou svou šířkou. Kráčivých končetin jsou čtyři páry a jsou velmi dlouhé. Na svrchní části hlavohrudi mají pár očí (některým druhům mohou i chybět). Chelicery nemají jedovou 24

žlázu a jsou zakončené klepítky. Pedipalpy jsou prodlouženy, fungují jako hmatový orgán a někdy přidržují potravu u úst. Dýchají vzdušnicemi. Sekáči mají schopnost v nebezpečí oddělit končetinu (tzv. autotomie), která pak vykonává po dobu až 30 minut trhavé pohyby. Ztracené nohy jim nedorůstají. Jsou převážně draví. Loví drobné členovce a mohou pojídat i různé organické zbytky. Sekáč domácí (Opilio parietinus) ČR je synantropní druh. Rozmnožuje se koncem léta, nymfy se líhnou na jaře z přezimujících vajíček.

ŘÁD – ROZTOČI (ACARI) Jedná se o drobné živočichy, kteří jsou nejpočetnějším řádem pavoukovců. Často jsou to nepříjemní, nebo i nebezpeční parazité živočichů a rostlin. Mají nezřetelně členěné tělo tvořené hlavou (gnathosoma) a srostlým komplexem hrudi a zadečku (idiosoma). Dýchají vzdušnicemi nebo celým povrchem těla. Jsou to gonochoristé s nepřímým vývinem. Mezi roztoče patří i živorodé druhy. Jejich taxonomie je složitá a neustálená. Předpokládá se jejich polyfyletický původ. Klíště obecné (Ixodes ricinus) ČR se vyskytuje v oblasti od Evropy až po Střední východ. Dává přednost nížinám a pahorkatinám, ve vyšších polohách je vzácnější. Velikost samice v hladovém stavu bývá asi 4 mm (po nasátí asi 1 cm), samec dosahuje velikosti kolem 2,5 mm. Samice se vyznačuje červenohnědým zadečkem, který je jen z části zakryt štítkem. Samci mají štítkem překryté celé tělo. Klíště obecné nemá oči, některé jiné druhy klíšťat však ano. Dospělec a nymfa mají čtyři páry končetin, larva jen tři páry. Tento druh patří k tzv. trojhostitelským klíšťatům. Každé stádium (larva, nymfa, dospělec) saje krev na jiném hostiteli, kterého po nasátí opouští. Svlékání související s přechodem do vyššího vývojového stadia se odehrává v půdě stejně jako kladení vajíček. Larvy a nymfy parazitují na drobných savcích, ještěrkách a ptácích. Dospělé samice vyhledávají savce, samci nesají. Na člověku mohou sát všechna vývojová stádia. Sání je realizováno pomocí chobotku (hypostomu), který je vybaven zpětnými háčky. Hypostom nemá závit, proto je jedno, na kterou stranu klíště vytáčíme. Nejčastěji se však doporučuje klíště vyviklat pinzetou. V žádném případě parazita nemažeme olejem, což by mělo za následek zvýšenou sekreci potenciálně infikovaných slin. Přisátí klíštěte zpočátku necítíme, protože do rány vpouští znecitlivující látku a také protisrážlivý ixodin. Vývoj klíštěte trvá tři roky (na každé stadium připadá zpravidla 1 rok vývoje). Dospělá klíšťata se objevují v dubnu a zůstávají aktivní do konce října. Přezimují všechna stádia. Zajímavé je oplození klíšťat – sameček nasaje své spermie do hypostomu a zanoří jej do pohlavního otvoru samice. Klíšťata žijí v trávě nebo na nízkých keřích, kde číhají na hostitele. Jeho přítomnost zjišťují vnímáním tepla a chemických sloučenin (např. CO2) tzv. Hallerovým orgánem na předním páru nohou. Klíště může na člověka přenést virový zánět mozkových blan (meningoencefalitidu), lymeskou boreliózu vyvolanou bakteriemi Borrelia burgdorferi ČR a některá další závažná onemocnění. Některé cizokrajné druhy klíšťat při sání vypouštějí silné toxiny, které mohou způsobit paralýzu hostitele. Sviluška chmelová (Tetranychus telarius) ČR je škůdcem zemědělských plodin. Její vývojový cyklus trvá 8 až 18 dní. Napadá okurky, chmel, řepu, rajčata, luštěniny, brambory nebo ovocné stromy. Nabodává pokožku naspodu listů a saje rostlinné šťávy. Listy pak uschnou a opadnou. Svilušky jsou také úpornými parazity pokojových rostlin. Napadenou rostlinu poznáme podle jemných pavučinek, umístěných zejména na spodní straně listu. Sviluškovec dravý (Phytoseilus persimilis) ČR-in je chován v rámci biologické ochrany plodin. Nymfy i dospělci se živí sviluškami chmelovými. Lze ho využít pouze ve sklenících, protože vyžaduje teplotu 25 až 30 °C a vlhkost vzduchu 70 až 90 . Čmelík kuří (Dermanyssus gallinae) ČR saje krev na domácí drůbeži, holubech i volně žijících ptácích, vzácně i na člověku. Saje pouze v noci, během dne se ukrývá. Čmelík vyvolává u ptáků svědění. Kleštík včelí (Varroa destructor) ČR-in je po celém světě zavlečený druh vyvolávající nebezpečné onemocnění včel medonosných (Apis mellifera) ČR zvané varroáza. V postižených oblastech se nákaza lavinovitě šíří, a pokud je léčba chemickými přípravky neúčinná, napadená včelstva je nutno hromadně zlikvidovat a úly spálit. V Evropě se kleštík poprvé objevil někdy kolem roku 1970, u nás pak na přelomu 70. a 80. let minulého století. Dosahuje velikosti 1,5 mm. 25

Samičky kleštíka, které kladou vajíčka do plástů ke včelím larvám, sají hemolymfu larvám, kuklám i dospělým včelám. Vylíhlé nymfy parazitují na včelích kuklách. Z napadených kukel se líhnou oslabené včely a asi po třech letech dochází k zániku celého včelstva. V posledních letech bylo zjištěno, že se v případě kleštíka včelího jedná o samostatný druh, který byl dříve považován za příbuzný druh Varroa jacobsoni, který se vyskytuje pouze v orientální oblasti. Trudník psí (Demodex canis) ČR je dlouhý asi 0,5 mm. Představuje pro svého hostitele významné zdravotní riziko. Nákaza (tzv. demodikóza) se přenáší pouze mezi psy a člověka nepostihuje. V případě napadení začne srst místně řídnout a na kůži se objevují načervenalé skvrny. V pokročilejším stádiu pes páchne, na silně postižených místech se často přidává bakteriální infekce. V počátku nákazy se s ní zdravý jedinec dovede vypořádat sám. Často dojde ke zdánlivému vyléčení, ale nemoc po několika měsících propukne znovu. Trudník lidský (Demodex foliculorum) ČR žije v kožních mazových žlázách a vlasových váčcích člověka. Je to neškodný, asi 0,5 mm velký parazit, který jen ve větším množství způsobuje trudovinu. Promořenost naší populace tímto parazitem se odhaduje na 10 – 20 %. Sametka rudá (Trombidium holosericeum) ČR je hojný roztoč jasně červené barvy. Dospělci i nymfy se živí dravě, v určité fázi vývoje jsou larvy ektoparazity na motýlech, zlatoočkách a jiných členovcích. Larvy příbuzných druhů mohou napadat i člověka a způsobovat mu svědivé kožní záněty. Vodule pestrá (Brachypoda versicolor) ČR je specializovaná na život ve vodním prostředí. Živí se drobnými vodními živočichy, např. planktonními korýši. Larvy parazitují na vodním hmyzu. Je hojná ve stojatých i mírně tekoucích vodách. Dosahuje velikosti 1,5 mm. Zákožka svrabová (Sarcoptes scabiei) ČR je původcem svrabu. Její velikost se pohybuje od 0,2 do 0,4 mm. Samci žijí jen na povrchu kůže a po kopulaci do 48 hodin hynou. Oplozené samičky (přesněji oplozené nymfy samiček) vyvrtávají v pokožce chodbičky, ve kterých za život nakladou 20 – 50 vajíček. Dávají přednost jemné kůži mezi prsty, v ohybech kloubů nebo stydké krajině. Vylíhlé larvy pokračují ve vyvrtávání chodeb, nebo vylézají na povrch kůže a napadají další části těla. Zákožky (včetně jejich larev) se živí tkáňovým mokem, popřípadě buněčnou drtí. Svrab se nejčastěji přenáší ložním prádlem, společnými ručníky nebo v rámci pohlavního styku. Onemocnění je provázeno svěděním. Další zástupci čeledi způsobují prašiviny a strupoviny u savců a vápenku u slepic, při které napadeným ptákům z postižených běháků vytéká tuhnoucí vápenatý sekret. Savenka chrobáková (Parasitus fucorum) ČR se v hojném počtu nechává transportovat na tělech brouků, zejména chrobáků. TŘÍDA – NOHATKY (PANTOPODA) Nohatky jsou draví mořští členovci. Vyznačují se dlouhýma článkovanýma nohama (počet je u různých druhů nejednotný) a zakrnělým zadečkem. Nohatka ježatá (Achelia echinata) se vyskytuje v mělkých pobřežních vodách evropské části Atlantského oceánu. Její velikost bývá 1 cm. Speciálním chobotkem vysává mechovky (Bryozoa). PODKMEN – VZDUŠNICOVCI (TRACHEATA) Dýchají pomocí rozvětvené sítě trubic – vzdušnicemi (trachejemi), které přivádějí kyslík přímo do tkání. Na povrchu těla začínají vzdušnice průduchy (stigmaty), které jsou chráněny proti vnikání prachu a nečistot chloupky. U větších forem vzdušnicovců nebo při letu, kdy je až 200 násobně zvýšena spotřeba kyslíku, je vzduch do vzdušnic čerpán činností svalstva. Kontrakce tělní svaloviny rozšiřují a zužují vzdušnice a vzduch tak může být rozváděn po těle. Tuto činnost můžeme na živočichovi pozorovat jako tzv. „pumpování“ zadečku. Vylučovací ústrojí vzdušnicovců tvoří malpighické trubice, které ústí do střeva. Cévní soustava je otevřená.

26

TŘÍDA – MNOHONOŽKY (DIPLOPODA) Mají protáhlé, na průřezu kruhovité tělo. Na každém tělním článku (kromě prvních čtyř) mají dva páry nohou, protože u nich došlo ke srůstu dvou sousedních článků. Na hlavě se nachází mj. jeden pár krátkých tykadel, kusadla a jeden pár čelistí. Zadeček není zakončen přívěsky. V nebezpečí vylučují některé mnohonožky páchnoucí obranné látky. Živí se většinou rostlinnými zbytky a přispívají k tvorbě humusu. Chlupule podkorní (Polyxenus lagurus) ČR bývá jen 2 až 3 mm velká. Chlupule podkorní nežije jen pod kůrou, ale i v mechu a pod kameny. Živí se drobnými řasami. Svinule skvrnitá (Glomeris hexasticha) ČR dorůstá velikosti od 6 do 17 mm. V nebezpečí se stočí do klubíčka a skutálí se do bezpečí. Svinule skvrnitá žije v opadance a trouchnivějícím dřevě v listnatých lesích. Napomáhá v rozkladu organické hmoty. Mnohonožka zemní (Julus terrestris) ČR je hojná, asi 25 mm dlouhá mnohonožka. Obývá hlavně listnaté lesy rostoucí na vápenitém podkladu a častá je i na zahradách. Při vyrušení se svinuje do spirály. TŘÍDA – STONOŽKY (CHILOPODA) Stonožky mají dorzoventrálně zploštělé tělo. Jejich nohy směřují do stran, jsou delší než u mnohonožek, a proto mohou stonožky velmi rychle běhat. Na hlavě mají dlouhá nitkovitá tykadla a soubory jednoduchých oček. Jsou to dravci. Svou kořist usmrcují jedovými žlázami, které ústí v pozměněném prvním páru nohou – v tzv. kusadlových nohách. Kromě toho jsou součástí ústního ústrojí mj. také kusadla a dva páry čelistí. Poslední pár nohou také změnil svou funkci. Stal se z něj smyslový orgán – tzv. vlečné nohy s chemoreceptory a fotoreceptory. Strašník dalmatský (Scutigera coleoptrata) ČR se vyskytuje v jižní Evropě, na Blízkém a Středním východě a v severní Africe. U nás žije pouze na jižní Moravě. Jeho velikost se pohybuje od 1,6 do 4 cm. Loví v noci. Je užitečným pomocníkem v boji proti mouchám. Stonožka škvorová (Lithobius forficatus) ČR je z velkých druhů stonožek u nás nejhojnější. Žije v lesích, parcích i na zahradách. Přes den se skrývá pod kůrou, kameny nebo spadaným listím. Loví hmyz, stínky nebo i jiné druhy stonožek, včetně příslušníků vlastního druhu. Samička klade vajíčka do půdy po jednom a přitom každé obaluje pouzdrem ze zeminy. Zemivka žlutá (Clinopodes flavidus) ČR je tenká stonožka dosahující velikosti od 3,5 do 6,5 cm. Žije ve skulinách a chodbách žížal. Je slepá. TŘÍDA – CHVOSTOSKOCI (COLLEMBOLA) Jedná se o drobné bezkřídlé a nenápadně zbarvené živočichy. Charakteristickým orgánem je skákací aparát umožňující většině druhů únik dlouhými skoky. Jsou rozšířeni po celém světě. Žijí v půdě, hrabance, mechu, houbách, na rostlinách, pod kůrou stromů, v jeskyních, na vodní hladině, ale i na okrajích ledovců. Většinou se živí drobnými půdními živočichy, někteří rozkládajícími se látkami nebo jsou býložraví. Druhy žijící v půdě jsou důležitou složkou edafonu. Poskok měnlivý (Isotoma viridis) ČR dosahuje velikosti kolem 2 mm. Má dobře vyvinutý skákací aparát. Obývá povrchové vrstvy humusu a listového opadu. Poskok firnový (Isotoma saltans) žije v Alpách. Je přizpůsobený nízkým teplotám. Optimální jsou pro něj teploty okolo bodu mrazu, krátkodobě ale přežívá i pokles do -50 °C. Nízké teploty snáší díky glykolu a cukru trehalóze v krvomíze, které vytvářejí nemrznoucí směs. Živí se různými ústrojnými látkami nebo navátým pylem z nižších poloh. Podrepka vodní (Sminthurides aquaticus) ČR obývá vodní hladinu porostlou okřehkem, kterým se také živí.

27

Larvěnka obrovská (Tetradontophora bielanensis) ČR je náš největší druh chvostoskoka. Dosahuje délky až 9 mm. Má zakrnělý skákací aparát. Žije ve svrchní vrstvě půdy, hlavně v horských lesích. TŘÍDA – HMYZ (INSECTA) Jedná se o nejpočetnější třídu členovců a živočichů vůbec. Jejich úspěšnost je dána mimořádnou schopností adaptace k životu, především na souši. Hlava nese jeden pár tykadel, složené a někdy i jednoduché oči (oceli) a ústní ústrojí. Vývojově původní typ ústního ústrojí hmyzu je kousací, u mnoha skupin však bylo modifikováno podle způsobu přijímání potravy v další typy (lízací, sací, bodavě sací nebo kousavě sací). Hruď nese tři páry končetin a většinou dva páry křídel. Vývin hmyzu je nepřímý. Uskutečňuje se proměnou nedokonalou (např. sarančata) nebo dokonalou (např. motýli). Při proměně nedokonalé se z vajíčka líhnou larvy označované jako nymfy. Nymfy se podobají dospělcům, liší se od nich jen ne zcela vyvinutými křídly a absencí pohlavních orgánů. Postupným svlékáním se přeměňují v dospělce (imaga). Při proměně dokonalé se z vajíček líhnou larvy, které se dospělcům nepodobají. Nemají základy křídel, mají jiný typ očí a často i jiný typ ústního ústrojí než dospělci. Tyto larvy se kuklí a teprve z tohoto klidového stádia se líhne dospělec (imago). Ve vztahu k zájmům člověka rozeznáváme hmyz užitkový (včela medonosná, bourec morušový), hmyz užitečný (opylovači, cizopasníci a predátoři škůdců), indiferentní (většina vzácných druhů) a hmyz více či méně škodlivý (bělásek zelný, mandelinka bramborová). Třídu hmyzu dělíme na dvě podtřídy - bezkřídlé (Apterygota) a křídlaté (Pterygota). MODELOVÝ ORGANISMUS: CHROUST OBECNÝ (MELOLONTHA MELOLONTHA) Tělo se člení na hlavu (caput), hruď (thorax) a zadeček (abdomen). Hlava nese pár složených očí, které jsou poskládány z drobných omatidií, tykadla (orgán hmatový a čichový) a komponenty ústního ústrojí. Ústní ústrojí je kousací. Jeho součástí jsou horní pysk, jeden pár kusadel, jeden pár čelistí s makadly a dolní pysk s makadly (vznikl srůstem čelistí druhého páru). Hruď je tvořena předohrudí, která je svrchu kryta štítem, středohrudí a zadohrudí. Každý z těchto článků nese pár článkovaných kráčivých končetin. Končetina se skládá z kyčle (coxa), příkyčlí (trochanter), stehna (femur), holeně (tibia) a článků chodidla (tarsus). Na posledním článku chodidla jsou drápky. Středohruď a zadohruď nesou po páru křídel. Přední pár křídel je přeměněn ve zchitinizované krovky, které chrání druhý blanitý pár a svrchní část zadečku. Jednovrstevná pokožka vylučuje chitinizovanou kutikulu, která má ochrannou a opornou funkci. Trávicí soustavu tvoří trubice probíhající středem těla. Začíná ústy, pokračuje hltanem, jícnem a voletem. Vole je část roztažitelného jícnu, kde se přechodně hromadí natrávená potrava. Dále následuje žvýkací žaludek (proventriculus). K vlastnímu chemickému trávení dochází ve žláznatém žaludku. Za žaludkem následuje střevo zakončené konečníkem, který vyúsťuje řitním otvorem. K vylučování zplodin látkové výměny slouží malpighické trubice, které vychytávají zplodiny z tělní dutiny a odvádějí je do střeva. Dýchání je zajištěno soustavou vzdušnic, které prostupují až k jednotlivým tkáním. Cévní soustava je otevřená. Hřbetní céva uložená v zadečku nahrazuje srdce a čerpá hemolymfu, která rozvádí živiny, hormony a zplodiny metabolismu. Chroust má žebříčkovitou nervovou soustavu gangliového typu, která je tvořena nadjícnovou a podjícnovou nervovou uzlinou (každá vznikla spojením párových zauzlin prvního, druhého a třetího tělního článku, které se spojily v hlavu) a břišní nervovou páskou vzniklou propojením hrudních a zadečkových zauzlin prostřednictvím podélných pásů nervů (konektivů). Centrální nervový systém doplňuje periferní nervstvo. Chroust je odděleného pohlaví, rozmnožuje se pohlavně. Vývin je nepřímý s proměnou dokonalou. Samička klade po oplození vajíčka do země. Larva se živí okusováním kořínků a její vývoj trvá zpravidla čtyři roky.

28

PODTŘÍDA – BEZKŘÍDLÍ (APTERYGOTA) Jedná se o primárně bezkřídlou skupinu hmyzu. Bezkřídlé formy hmyzu jsou známy od siluru.

ŘÁD – ŠUPINUŠKY (THYSANURA) Mají redukované oči. Vyskytují se v teplém a vlhkém prostředí, mnoho druhů proto žije v tropech. Druhy z chladnějších pásem vyhledávají příhodné životní podmínky v hnízdech sociálního hmyzu nebo v lidských obydlích. Rybenka domácí (Lepisma saccharina) ČR je známý kosmopolitní druh. Dosahuje velikosti asi 10 mm. Vyskytuje se v domácnostech, kde často vylézá z odpadu dřezů, van a umyvadel. Vyznačuje se nočním způsobem života. Je to všežravec. Přiživuje se na potravinách a organických zbytcích, okusuje papír nebo bavlněné látky. PODTŘÍDA – KŘÍDLATÍ (PTERYGOTA) Charakteristickým znakem skupiny jsou dva páry různě modifikovaných křídel. Jeden nebo i oba páry mohou sekundárně chybět. Křídlaté druhy hmyzu se objevily v karbonu. Evoluční původ hmyzích křídel dosud není uspokojivě vysvětlen.

ŘÁD – JEPICE (EPHEMEROPTERA) Patří k hmyzu s proměnou nedokonalou. Vyznačují se štíhlým tělem. Mají krátká tykadla a velké oči. Ústní orgány a trávicí trubice dospělců jsou zakrnělé. Na konci zadečku je pár štětů s paštětem (pozn.: některé druhy mají jen dva štěty). Hruď nese dva páry blanitých křídel, z nichž zadní je výrazně menší nebo i chybí. Dospělci nepřijímají potravu a žijí jen krátkou dobu, obvykle několik hodin, nejvíce 3 dny. Během svého krátkého života musí oplodnit a naklást vajíčka. Samice kladou vajíčka několika způsoby do vody. Vývoj larev trvá jeden rok, u velkých druhů i více let. Larvy (najády) mají dobře vyvinuté kousací ústní ústrojí a na zbytcích zadečkových končetin tracheální žábry. Jepice jsou významnou složkou potravních řetězců, proto rybáři zhotovují návnady (tzv. „mušky“) imitující jednotlivé druhy tohoto hmyzu. Jepice obecná (Ephemera vulgata) ČR dosahuje délky těla se štěty asi 35 mm. Je vázána na stojaté a pomalu tekoucí vody. Páření probíhá v letu. Poté samice usedají na hladinu a kladou vajíčka. Larvy se vyvíjejí na dně po dobu dvou let.

ŘÁD – VÁŽKY (ODONATA) Patří k hmyzu s proměnou nedokonalou. Mají velkou, dobře pohyblivou hlavu s nápadnýma kopulovitýma očima (velké druhy mají v jednom složeném oku až 28 000 omatidií). Tykadla jsou krátká, ústní ústrojí je kousací. Vážky mají dva páry blanitých křídel s výraznou žilnatinou. Oproti jiným skupinám hmyzu mají vážky nízkou frekvenci kmitání křídel (asi 30x za sekundu oproti 300 kmitům u mouchy). Přesto patří k vynikajícím letcům. Po oplození klade samice vajíčka kladélkem pod pokožku vodního rostlinstva, jsou však i druhy bez kladélek s jinými způsoby kladení vajíček. Dospělci jsou predátoři chytající různý létající hmyz. Také larvy – nymfy (najády) jsou dravé. Pomocí vychlípitelného prodlouženého spodního pysku (tzv. masky) loví drobné živočichy na dně vod, někdy i rybí plůdek. Larvy dýchají pomocí jemných, trachejemi prostoupených vchlípenin v konečníku, popřípadě celým povrchem těla. Do trachejí difunduje kyslík rozpuštěný ve vodě. Lupenité přívěsky s trachejemi (tzv. tracheální žábry) na zadečku larev motýlic slouží oproti původnímu předpokladu dýchacího orgánu spíše k lokomoci. Vývoj larev trvá podle druhu a podmínek od několika měsíců po 3 – 5 let. Před posledním svlékáním, kterých larva během vývoje prodělá 10 – 15, vylézá nymfa z vody a přeměňuje se v imago. Dospělec je zprvu měkký, nevybarvený a neschopný letu. Po vylíhnutí můžeme na březích najít prázdné svlečky (exuvie). Naše druhy žijí jen jednu sezónu. Vážky se vyskytovaly již v karbonu, nejznámější je rod Meganeura, který dosahoval rozpětí křídel až 70 cm.

29

Motýlice obecná (Calopteryx virgo) ČR se vyskytuje u menších vodních toků s bohatým rostlinstvem. Délka těla se pohybuje od 38 do 45 mm. Samci mají kovově modrozelená křídla. Samice jsou zbarvené hnědavě. Motýlice drží vsedě křídla zvednutá nad zadečkem a lícní stranou přiložená k sobě. Šidélko páskované (Coenagrion puella) ČR drží vsedě křídla stejně jako motýlice. Délka těla se pohybuje od 26 do 33 mm. Larvy se vyvíjejí jeden rok. Šidélka jsou příslušníky podřádu motýlic (Zygoptera). Šídlo královské (Anax imperator) ČR má, na rozdíl od motýlic, stejně jako ostatní příslušníci podřádu šídel (Anisoptera), v klidu rozestřena křídla vodorovně. Jedná se o největšího zástupce evropských vážek, jehož délka těla může dosáhnout až 80 mm. Klínatka obecná (Gomphus vulgatisssimus) ČR patří do podřádu šídel (Anisoptera). Nemá kladélko a samičky kladou vajíčka přímo do vody. Délka těla je asi 40 mm. Vážka ploská (Libellula depressa) ČR patří do podřádu šídel (Anisoptera). Vyskytuje se hojně kolem stojatých vod. Samečci mají tělo modré, samičky hnědožluté. Larvy se vyznačují dvouletým vývojem. Žijí zahrabány v bahně mělkých nádrží, kde číhají na kořist.

ŘÁD – POŠVATKY (PLECOPTERA) Patří k hmyzu s proměnou nedokonalou. Mají dva páry blanitých křídel, z nichž zadní pár je širší. V klidu jsou křídla ploše složena přes zadeček. Tykadla jsou dlouhá. Zadeček je zakončen dvěma štěty. Dospělci se živí lišejníky, řasami nebo pylem. Druhy se zakrnělým ústním ústrojím (u larev i imag kousacím) kromě pití vody nepřijímají žádnou potravu. Dospělci žijí několik dnů až týdnů. Samičky kladou vajíčka do vody, kde probíhá roční až tříletý vývoj. Larvy dýchají zpočátku celým povrchem těla, později se vyvíjejí tracheální žábry na různých částech těla. Larvy dravých druhů se živí vodními bezobratlými nebo i rybím potěrem, existují však i druhy býložravé. Larvy jsou vzhledem k citlivosti na čistotu a obsah kyslíku ve vodě bioindikátory kvality vody. Larvy – nymfy (najády) i dospělci hrají důležitou úlohu v potravních řetězcích horních toků tekoucích vod. Pošvatky jsou imitovány při výrobě rybářských mušek. Pošvatka rybářice (Perla burmeisteriana) ČR je s délkou těla 25 mm největší evropskou pošvatkou. Její nymfy žijí ve větších potocích a řekách a živí se larvami hmyzu, případně i pstružím plůdkem. Vývoj trvá tři roky.

ŘÁD – ŠKVOŘI (DERMAPTERA) Patří k hmyzu s proměnou nedokonalou. Jedná se o středně velký hmyz s kousacím ústním ústrojím. Přední křídla jsou přeměněna v krytky. Zadeček je zakončen klíšťkami (štěty), které slouží k přidržování kořisti, obraně a k vytahování a skládání zadních blanitých křídel. Samci klíšťky mívají prohnuté, samice rovné. Škvoři žijí skrytě, tmavé úkryty opouštějí až v noci. Většinou jsou všežraví. Nejvíc druhů žije v subtropech a v tropech. Škvor obecný (Forficula auricularia) ČR je kosmopolitní všežravý druh. Často ho najdeme ve zralém ovoci, ale pomocí kusadel loví i mšice a jiný hmyz. Páří se v létě. Samice na podzim vyhrabe asi 10 cm dlouhou chodbu, kde přezimuje a ve které na jaře naklade vajíčka. Potom je pečlivě hlídá a určitou dobu zůstává i u mladých larev.

ŘÁD – KUDLANKY (MANTODEA) Patří k hmyzu s proměnou nedokonalou. Kudlanky jsou dravé a mají kousací ústní ústrojí. Přední křídla jsou přeměněna v tuhé krytky, zadní křídla jsou blanitá. První pár nohou je přeměněn v lapací ústroje, na kterých se nachází řada trnů k zadržení a probodnutí kořisti. V klidu jsou složené pod předohrudí v typické „modlící“ poloze, při lovu se vymrští vpřed. Při páření se kořistí samic stávají také samci vlastního druhu. Vajíčka kudlanky kladou na rostliny a poté je obalují na vzduchu tuhnoucím sekretem. Snůška je tak ukryta ve žlutavém kokonu. Někdy kokony hlídají. Vývoj dravých larev trvá asi tři měsíce. Kudlanky se nejvíce vyskytují v tropech a subtropech.

30

Kudlanka nábožná (Mantis religiosa) ČR, KO je naším jediným zástupcem kudlanek, který se vyskytuje na teplých lokalitách jižní Moravy. Její velikost se pohybuje od 45 do 75 mm. Při páření, které probíhá v pozdním létě, se samec běžně stává (asi v 50 % případů) kořistí samice. (Pozn.: Jíné zdroje uvádějí tento jev jako nepříliš častý). Kopulaci však může dokončit i bez hlavy. Vajíčka jsou uložena v kokonu, který vzniká z výměšků přídatných žláz. Kokony přezimují a izolují vajíčka od působení vnějších vlivů.

ŘÁD – ŠVÁBI (BLATTODEA) Patří k hmyzu s proměnou nedokonalou. Mají oválné, dorzoventrálně zploštělé tělo. Přední křídla jsou tuhá (tzv. krytky), zadní křídla jsou blanitá. Křídla však mohou i chybět. Na hlavě mají velmi dlouhá a tenká mnohočlenná tykadla. Na konci zadečku jsou štěty. Ústní ústrojí je kousací. Samičky kladou vajíčka v chitinózních schránkách – oothékách. Larvy se od dospělců vzhledově příliš neliší, pouze základy křídel se objevují později. Švábi mají rádi teplo a vlhko. Nejvíce se vyskytují v tropických deštných lesích. Ve dne bývají v úkrytech, aktivní jsou až po setmění. Jsou všežraví. Některé druhy jsou synantropní, což člověku způsobuje mnoho obtíží, protože se přiživují na potravinách, znehodnocují ho svým trusem a mohou být přenašeči původců onemocnění. Šváb obecný (Blatta orientalis) ČR je po celém světě zavlečený synantropní druh, původem ze Středomoří. Dorůstá délky 25 mm. Vyhledává chladnější a vlhčí místa např. sklepy či spíže, ale vyskytuje se i v pekárnách. U švába domácího je dobře vyvinut pohlavní dimorfismus – sameček má vyvinut pouze první pár křídel, zatímco samička disponuje jen krátkými výběžky. Vývoj tohoto druhu trvá 3 – 4 roky. Rus domácí (Blatella germanica) ČR pochází zřejmě z Afriky, dnes ale patří ke kosmopolitním druhům. Dosahuje délky do 13 mm. Má vyšší nároky na teplo než šváb obecný (Blatta orientali)ČR, proto se vyskytuje v místech, jako jsou pekárny, restaurace nebo kuchyně. Často vytváří početné skupiny, jejichž soudržnost podmiňuje feromon obsažený ve vlastních výkalech. Šváb obrovský (Blaberus giganteus) je s délkou 10 cm největším druhem švába na světě. Vyskytuje se v Latinské Americe.

ŘÁD – VŠEKAZI (ISOPTERA) Patří k hmyzu s proměnou nedokonalou a kousacím ústním ústrojím. Jsou nazýváni též termiti. Jedná se o společenský hmyz dorůstající velikosti okolo 1 cm, který žije ve vysoce organizovaných společenstvech. Ta jsou tvořena kastami čtyř skupin jedinců. Na rozdíl od jiného sociálně žijícího hmyzu jsou všechny kasty oboupohlavné, i když ne vždy ve funkční podobě. Jedná se o pohlavní jedince (král a královna), náhradní pohlavní jedince, vojáky a dělníky. Pohlavním jedincům se oba páry stejně velkých křídel po páření odlamují. Náhradní pohlavní jedinci mají zakrnělá nebo úplně chybějící křídla. U termitů tato skupina nahrazuje uhynulý královský pár. Vojáci a dělníci jsou neplodní, slepí a bezkřídlí jedinci obou pohlaví. Nová hnízda si všekazi zakládají po rojení. Při něm mateřskou kolonii opustí najednou velké množství pohlavních jedinců – budoucích králů a královen. Ti se po usednutí na zem a odvržení křídel spárují. Pár se pak uzavírá ve vyhrabané komůrce, která se stává základem nového termitiště (tzv. královská komora). Zde dochází k vlastní kopulaci. Královský pár se celý život věnuje oplozování a kladení vajíček a je odkázán (stejně jako vojáci) na krmení slinami dělníků. Samičce se zvětšuje zadeček do obrovských rozměrů. Hnízda všekazů mají rozmanitý vzhled. K vytvoření vnějšího pevného pláště používají zeminu, která po smísení se slinami a výkaly získává vlastnosti podobné betonu. Při stavbě interiérů dávají přednost směsi dřeva se slinami, která se podobá kartonu. Z hnízda vybíhají dlouhé podzemní chodby do okolí, kterými se dělníci vydávají za potravou. Potravou všekazů je dřevní, popřípadě bylinná hmota, k jejímuž trávení využívají symbiotických organismů (bakterií a prvoků) žijících v jejich střevech. Za nejpokročilejší je považována symbióza s houbami, které si mnohé druhy pěstují ve speciálních houbových zahrádkách. Termiti zásobují houbu dřevní hmotou, ta ji rozkládá a využívá ke svému růstu. Vlastní houbou se poté všekazi živí. Houby poskytují všekazům i vitaminy a dusíkaté sloučeniny. Tímto způsobem dokáží zpracovat potravu jen dělníci, ostatní kasty jsou odkázáni na krmení. Všekazi jsou nejvíce zastoupeni v tropickém a subtropickém pásmu.

31

Jsou významnými konzumenty odumřelé rostlinné hmoty. Způsobují ovšem i škody na stavbách, dřevěných sloupech elektrického vedení nebo živých stromech. Všekaz středozemní (Kalotermes flavicollis) je rozšířen ve Středomoří. Tvoří kolonie v odumírajících stromech nebo se usídluje v dřevěných sloupech či stavebním dříví. Svou činností může způsobit zkázu dřevěných staveb, zasloužil se mj. o poškození některých památek v Benátkách. V koloniích chybí dělníci, které nahrazují larvy s neukončeným vývojem. Podle potřeby se mohou změnit ve vojáky nebo náhradní pohlavní jedince. Termit kompasový (Amitermes meridionalis) je australský druh, který vytváří deskovité, 4 až 5 metrů vysoké nadzemní stavby, které jsou svými širokými stranami orientovány k východu a západu.

ŘÁD – STRAŠILKY (PHASMATOPTERA) Patří k hmyzu s proměnou nedokonalou a kousacím ústním ústrojím. Mají hůlkovité nebo lupenité tělo. Některé druhy jsou křídlaté, jiné mají křídla zakrnělá nebo jim úplně chybějí. Strašilky se vyznačují dokonalým maskováním (tzv. krypse) – napodobují větévky nebo listy. Jsou aktivní po setmění. Den přečkávají ve strnulém stavu. Samci většinou dorůstají menší velikosti než samice a u některých druhů se vyskytují jen v malém počtu. U takových druhů je častá partenogeneze. Mezi strašilky patří převážně býložravé druhy, ale jsou známy i druhy všežravé. Jsou rozšířeny v tropech a subtropech. Strašilka Phoboeticus kirbyi vyskytující se v orientální oblasti je se svými 30 cm délky nejdelším známým hmyzem světa. Mnohé druhy strašilek a pakobylek jsou nenáročnými chovanci v insektáriích. Lupenitka zelená (Phyllium siccifolium) se vyskytuje v jižní a jihovýchodní Asii. Její délka se pohybuje kolem 85 mm. Tvarem těla dokonale napodobuje listy. Pakobylka vyzáblá (Bacillus rossii) je rozšířena ve Středomoří, nejblíže k nám na dalmatském pobřeží. Je bezkřídlá a napodobuje tenké větévky křovin. Strašilka hrozivá (Eurycantha horrida) se vyskytuje na Nové Guinei. Její tělo dosahuje délky až 140 mm a je pokryté ostrými trny.

ŘÁD – KOBYLKY (ENSIFERA) Patří k hmyzu s proměnou nedokonalou. Typickými znaky této skupiny jsou dlouhá vláknitá tykadla, vyčnívající kladélko samiček, sluchový orgán na předních holeních a schopnost vydávat cvrčivé zvuky třením prvního páru křídel (kožovitých krytek) o sebe. Ústní ústrojí je kousací. Vajíčka kladou pomocí kladélka do půdy nebo rostlinných tkání. Vyskytují se téměř po celém světě. Většinou jsou všežravci, jen některé druhy jsou výhradními býložravci či predátory. Koník skleníkový (Tachycines asynamorus) ČR-in je kosmopolitním druhem pocházejícím ze střední Číny. U nás přežívá ve vytápěných sklenících botanických zahrad, kam byl zavlečen s přivezenými rostlinami. Mimo skleníky přežívá pouze v létě. Je to všežravec. Kobylka zelená (Tettigonia viridissima) ČR je naším nejznámějším druhem kobylky dosahujícím délky těla 4 cm, včetně křídel a kladélka až 6,5 cm. Den tráví v bylinném podrostu, v noci vylézá na keře nebo stromy aby se vyhnula rose. Je všežravá. Živí se hlavně hmyzem, méně šťavnatými částmi rostlin. Vajíčka samička klade lištovitým kladélkem do půdy, kde přezimují. Na jaře se z nich líhnou nymfy, které po 5 – 6 svlékáních dorůstají v dospělce. V důsledku intenzivního zemědělství došlo k výraznému snížení její početnosti. Sága jižní (Saga pedo) ČR, KO se vyskytuje v jižní Evropě a v jižní části střední Evropy. Obývá stepní a polopouštní oblasti. Její velikost se pohybuje od 60 do 67 mm (bez kladélka). Je bezkřídlá a málo pohyblivá. Hmyz chytá pomocí silně otrněných předních nohou. U nás se vyskytuje na jižní Moravě (Pálava, Pouzdřanská step), kde její populace tvoří pouze partenogenetické samice.

32

Cvrček polní (Gryllus campestris) ČR je přes 2 cm velký živočich se zavalitým černě zbarveným tělem. Vyskytuje se na sušších a vyhřátých stanovištích. V zemi si vyhrabává až 40 cm dlouhé chodby. Těsně před vchodem do chodby sedí cvrkající samec a upozorňuje na sebe samici a případné soky. Mezi samci dochází k souboji, který často končí smrtí jednoho z nich. Samice klade vajíčka v chodbě. Dospělci během léta hynou, zatímco nymfy si na podzim zakládají vlastní chodby, ve kterých přezimují. Cvrček je převážně býložravec. Je velmi ostražitý a hbitě se ukrývá ve své noře, odkud ho však můžeme vylákat drážděním stéblem trávy. Cvrček domácí (Acheta domestica) ČR-in je hnědě zbarveným druhem cvrčka. Vyhovují mu teploty kolem 30 °C, proto se v našich podmínkách celoročně vyskytuje jen v teplých provozech, jako jsou pekárny, pivovary, mlýny nebo kotelny. Setkáme se s ním i v bytech. Přes den se ukrývá v tmavých škvírách. Je to všežravec, kterému k životu stačí zbytky potravin. Chová se v insektáriích jako živá potrava pro plazy a jiné hmyzožravé živočichy. Krtonožka obecná (Gryllotalpa gryllotalpa) ČR dosahuje velikosti kolem 50 mm. Její přední nohy jsou přeměněné v mohutné hrabací nástroje. Většinu života tráví krtonožka pod zemí, kde si vytváří systém chodeb. Na povrch vylézá po západu slunce pouze v období páření. Samci vydávají cvrčivé zvuky. Páření probíhá v podzemních chodbách, kde samice kladou vajíčka do vyhrabané komůrky a pečují o ně. Vývoj larev trvá 1,5 až 2 roky. Larvy i imaga jsou všežravé, živí se larvami hmyzu a kořínky. Přes svůj specializovaný způsob života dokáže krtonožka létat.

ŘÁD – SARANČATA (CAELIFERA) Patří k hmyzu s proměnou nedokonalou. Od kobylek se sarančata odlišují tykadly s menším počtem článků a zakrnělým kladélkem. Vrzavý zvuk vydávají třením zadních stehen o vystouplé žilky na předních křídlech. Sluchové orgány mají na bocích prvního článku zadečku. Ústní ústrojí je kousací. Sarančata jsou býložravá. Vyhovují jim suché a teplé biotopy s nízkým krytem bylin a trav. Vajíčka kladou do země. Nejaktivnější jsou za slunného počasí. Při přemnožení mohou způsobovat kalamitní holožíry. Saranče stěhovavá (Locusta migratoria) ČR patří se svými až 6 cm délky k největším sarančatům. Saranče stěhovavá vytváří dvě rozdílné fáze (formy) – usedlou a stěhovavou. Ke vzniku stěhovavé fáze dochází obvykle v suchém období po předchozích deštích, kdy vyšší nabídka potravy zvýšila četnost populace. Následkem suchého období se sarančata soustřeďují do míst se zbývající potravou. Nahromadění jedinců na malé ploše vyvolává stres a změnu chování sarančat, jež vedou ke vzniku stěhovavé fáze. Přeměna jedné fáze ve druhou se neděje skokem, ale mezigeneračně. Změny v chování provázejí i změny ve vzhledu. Usedlá fáze je zelená až zelenohnědá, stěhovavá je šedohnědá nebo žlutohnědá. Když převládnou stěhovavé formy, hejna se vydávají na pouť a ničí byliny, keře, stromy a zemědělskou úrodu. Nejpostiženějšími oblastmi jsou země na jižním okraji Sahary. V minulosti hejna těchto sarančat pustošila i naše území, naposledy v 19. století. V minulém století se u nás vyskytli pouze vzácně zatoulaní jedinci. Mezi tzv. „stěhovavá“ sarančata patří i několik dalších druhů. Saranče vrzavá (Psophus stridulus) ČR obývá suché louky vyšších poloh. Samci vydávají za letu chřestivý zvuk třením žilek křiklavě červených zadních křídel. Saranče modrokřídlá (Oedipoda coerulescens) ČR je svrchu hnědavá což ji na povrchu vyprahlé půdy činí velmi dobře maskovanou. Většinou ji zaregistrujeme, až když před námi vzlétne a roztáhne svá modravá, tmavě ohraničená křídla druhého páru.

ŘÁD – PISIVKY (PSOCOPTERA) Patří k hmyzu s proměnou nedokonalou. Jedná se o drobný okřídlený nebo bezkřídlý hmyz. Mají částečně modifikované kousací ústní ústrojí. Živí se organickými zbytky, řasami či houbami. Vyskytují se také v muzejních sbírkách, kde se přiživují na plísních či samotných exponátech. Pisivka knižní (Liposcelis divinatorius) ČR je velká asi 1 mm. Živí se plísněmi, které ve vlhku a teplu bují na knihařském klihu. Také ve sbírkách hmyzu se přiživuje, spíše než na samotných exponátech, na plísních. 33

Pisivka bledá (Trogium pulsatorium) ČR je bezkřídlá, asi 2 mm velká pisivka. Vyskytuje se v bytech, stodolách, sklepích i včelínech a vosích hnízdech. Živí se ústrojnými látkami a při přemnožení způsobuje škody na zásobách potravin nebo ve sbírkách hmyzu a herbářích.

ŘÁD – VŠI (PHTHIRAPTERA) Patří k hmyzu s proměnou nedokonalou. Jedná se o ektoparazitický hmyz zahrnující druhotně bezkřídlé druhy. Stavba ústních orgánů je u skupiny všenek (Mallophaga) většinou kousací, u skupiny vlastních vší (Anoplura) bodavě sací. Hostiteli všenek jsou ptáci a savci, včetně domácích zvířat (psi, kočky, koně, tuři, ovce apod.) Všenky se živí zrohovatělou kůží, peřím, rohovinou, vzácně i krví. Vajíčka připevňují na srst či peří buď jednotlivě, nebo ve shlucích. Rozšiřují se přisedlí na tělech klošů a much. Vlastní vši jsou výhradními ektoparazity savců (včetně člověka), kterým sají krev. Pokud se jejich trus dostane do ranek po sání, může vyvolat alergické reakce. Vajíčka (hnidy) lepí na srst. Vlastní vši jsou také přenašeči nebezpečných chorob. Všenka psí (Trichodestes canis) ČR parazituje na psovitých šelmách, hlavně psu a vlku. Její velikost se pohybuje od 1 do 2 mm. Je to mezihostitel tasemnice psí (Dipylidium caninum) ČR. Veš dětská (Pediculus capitis) ČR dosahuje velikosti do 2 mm. Jejím hostitelem je výhradně člověk. Má ploché tělo a na končetinách zvětšený drápek k přichycování ve vlasech. Živí se sáním krve. Svá vajíčka (hnidy) přilepuje na vlasy. Celý vývoj netrvá déle než měsíc. Při výskytu vší je nejúčinnějším prostředkem jejich likvidace umytí vlasů speciálním insekticidním šamponem. Mytí je nutno asi po týdnu zopakovat, neboť hnidy jsou vůči působení preparátů odolné. Veš dětská je běžným druhem. Naštěstí nepřenáší žádná závažná onemocnění. Veš šatní (Pediculus humanus) ČR se vzhledově podobá vši dětské (Pediculus capitis) ČR a dříve byli obě vši považovány za poddruhy jednoho druhu. Oproti vši dětské se liší způsobem života a je také větší (dosahuje velikosti až 4 mm). Zdržuje se v oděvech, ale živí se sáním krve. Škrábáním postižených míst vznikají krvavé strupy, do nichž samička klade vajíčka. Veš šatní přenáší nebezpečné choroby např. skvrnitý tyfus. (Původcem je bakterie Rickettsia prowazekii pojmenovaná po českém vědci Stanislavu Prowazkovi, který skvrnitý tyfus během první světové války studoval a také na něj zemřel.) Odhaduje se, že během první světové války zahynulo na skvrnitý tyfus více vojáků než na bojová zranění. Také počet obětí této choroby v koncentračních táborech za druhé světové války byl obrovský. U nás je veš šatní vzácná, vyskytuje se spíše ve věznicích, azylových táborech apod. Veš muňka (Phtirius pubis) ČR žije v ochlupení pohlavních orgánů, vzácně i jinde na těle, nikdy se však nevyskytuje ve vlasech. Hyne již po několika hodinách bez krve. Při sání se v místě vpichu tvoří modrošedá podlitina velikosti čočky. K přenosu dochází nejčastěji při pohlavním styku. Veš muňka není přenašečem onemocnění. Je známa též pod lidovým označením „filcka“.

ŘÁD – PLOŠTICE (HETEROPTERA) Patří k hmyzu s proměnou nedokonalou. Ústní ústrojí je bodavě sací. Většina druhů je býložravá (saje šťávy z rostlinných těl), ale existují mezi nimi i parazité živočichů a predátoři. Přední pár křídel je přeměněný v polokrovky, jejichž bazální část je kožovitá, apikální blanitá. Zadní křídla jsou blanitá. Někdy bývají křídla v různém stupni zakrnělá. Mnohé druhy mají vyvinuty pachové žlázy produkující odpudivý sekret. Bruslařka obecná (Gerris lacustris) ČR je asi 8 – 10 mm velká. Vyskytuje se hojně ve stojatých vodách. Zadní a prostřední pár nohou využívá k pohybu po hladinové blance. Přední nohy jsou zkrácené a slouží k lovu kořisti. Jsou to predátoři, jejichž potravou je mrtvý i živý hmyz. Vodoměrka štíhlá (Hydrometra stagnorum) ČR je nepatrně větší než bruslařka. Liší se od ní výrazně protaženou hlavou. Najdeme ji na hladině nebo vodním rostlinstvu v pobřežním pásmu stojatých vod. Je dravá. Podobně jako bruslařka uchvacuje různý topící se hmyz, který spadl do vody. Nepoužívá k tomu však předních končetin. S kořistí se vydává ke břehu, kde ji vysává. 34

Znakoplavka obecná (Notonecta glauca) ČR se vyskytuje ve stojatých vodách. Plave naznak, což jí umožňuje tenká vrstva vzduchových bublinek na břiše. Při doplňování vzduchu vystrkuje na hladinu konec zadečku. Přitom vzduch proudí vzduchovými kanálky na břiše do komor na hrudi a pod křídly. Znakoplavky jsou dravé. Loví hmyz uvízlý na hladině, ale i pulce nebo rybí potěr. Kořist usmrtí bodcem s jedovatým sekretem, vpustí do ní trávicí enzymy a pak ji vysají. Bodnutí je citelné i pro člověka. Znakoplavka umí dobře létat a osídluje tak nové lokality. Je asi 15 mm velká. Vzhledově se znakoplavkám podobají klešťanky (např. rod Corixa), plavou však hřbetem vzhůru. Splešťule blátivá (Nepa cinerea) ČR dorůstá délky 18 až 22 mm. Nalezneme ji na mělčinách stojatých či mírně tekoucích vod, kde pobývá na bahnitém dně nebo mezi vodními rostlinami. Je silně dorzoventrálně zploštělá a poněkud připomíná list spadlý do vody. Má vyvinutá křídla, ale létá jen zřídka. Kořist (hmyz a jeho larvy, pulci apod.) uchvacuje předními klešťovitými končetinami a usmrcuje bodcem, který je součástí ústního ústrojí. Bodnutí je bolestivé i pro člověka. Na konci zadečku má dlouhý dýchací sifon, který slouží k doplňování vzduchu z vodní hladiny. Jehlanka válcovitá (Ranatra linearis) ČR je naším nejdelším druhem ploštice. Včetně dýchacího zařízení dosahuje délky až 77 mm. Vyskytuje se ve stojatých vodách. Je dravá, kořist uchvacuje předními klešťovitými končetinami. Dobře létá. Jako u ostatních vodních ploštic klade samička vajíčka do pletiv vodního rostlinstva. Ruměnice pospolná (Pyrrhocoris apterus) ČR je jednou z našich nejznámějších ploštic. Často se vyskytuje ve velkém množství u paty kmene starých lip, kde vysává jejich spadlé plody. Živí se ale i sáním uhynulého hmyzu. Páření těchto ploštic trvá velmi dlouho, často i celý den. Samec se samicí jsou při něm charakteristicky spojeni zadečky směrem k sobě. Vroubenka smrdutá (Coreus marginatus) ČR je naším hojným druhem ploštice. Saje hlavně na rostlinách šťovíku (rod Rumex). Kněžice trávozelená (Palomena prasina) ČR je hojná ploštice, kterou nalezneme na vegetaci při okrajích cest, lesů i na zahradách. Svým zapáchajícím sekretem znehodnocuje šťavnaté plody (např. maliny), které vysává. Kněžice pásovaná (Graphosoma lineata) ČR je naše hojná, pro své černočervené pruhování nezaměnitelná ploštice. Nalezneme ji hlavně na květenstvích okoličnatých rostlin. Štěnice domácí (Cimex lectularius) ČR je kosmopolitně se vyskytujícím bezkřídlým parazitem. Délka těla se pohybuje od 3,5 do 8 mm. Většinu času pobývá v tmavých úkrytech. Hostitele napadá v noci. Saje na člověku, ale i na domácích zvířatech (psech, kočkách, ovcích apod.). Častá je na netopýrech, kteří jsou zřejmě evolučně jejími původními hostiteli. Na pravěkého člověka patrně přešla při společném pobytu v jeskynních. Krví se živí jak dospělci obou pohlaví, tak nymfy všech instarů (stádií). Zajímavostí je u štěnic tzv. traumatická inseminace. Samec probodne svým penisem na specifickém místě tělní stěnu samice a injikuje jí spermie do tělní dutiny. U štěnic nebyl prokázán přenos infekčních onemocnění na člověka. Zákeřnice domácí (Reduvius personatus) ČR je synantropní kosmopolitní druh vyskytující se v zanedbaných lidských příbytcích. V noci loví pavouky a hmyz, včetně štěnic. Bolestivě bodá. Některé cizokrajné zákeřnice sají krev spícím lidem a přenášejí prvoky Trypanosoma cruzi, původce Chagasovy nemoci.

ŘÁD – KŘÍSI (AUCHENORRHYNCHA) Patří k hmyzu s proměnou nedokonalou. Mají bodavě savé ústní orgány, střechovitě složená křídla a samice jsou vybaveny kladélkem. U většiny druhů mají samci vyvinuty zvukotvorné orgány. Cvrčení vzniká rychlým prohýbáním chitinového bubínku na břišní straně těla. Larvy i dospělci se živí sáním šťáv z rostlinných těl. Cikáda viničná (Tibicen haematodes) ČR, KO se u nás vzácně vyskytuje na několika lokalitách jižní Moravy. S rozpětím křídel 9 cm je naším největším křísem. Obdobně jako jiné cikády se prozrazuje pronikavým cvrčením. Larvy se v zemi živí sáním kořenů vinné révy, dospělce najdeme na stoncích a listech. Tento druh je ohrožen chemizací vinohradnictví.

35

Cikáda sedmnáctiletá (Magicicada septemdecim) je severoamerickým druhem. Vývoj jejích larev trvá od vylíhnutí vajíčka po poslední svlékání 17 let. Larvy se vyvíjejí v půdě, kde sají šťávy z kořenů. Pěnodějka obecná (Philaenus spumarius) ČR se hojně vyskytuje na loukách a travnatých porostech. Larvy si vytvářejí na rostlinách pěnovitý obal, který chrání jejich tělo před vyschnutím a částečně také před nepřáteli. Křísek obecný (Euscelis plebejus) ČR je hojným zástupcem křísů, kterých je u nás známo na 550 druhů.

ŘÁD – MŠICOSAVÍ (STERNORRHYNCHA) Patří k hmyzu s proměnou nedokonalou. Jedná se o drobné druhy s bodavě sacím ústním ústrojím. Oproti příbuzným křísům mají dlouhá tykadla. Křídla – pokud nechybějí – jsou blanitá a v klidu střechovitě složená. Živí se sáním rostlinných šťáv z lýkové části cévních svazků (obsahují mnoho cukru) či rostlinných pletiv. Nadbytečně zkonzumovanou šťávu vypouštějí v podobě sladkých výkalů (medovice), která je potravou pro mravence a ze které mohou včely vyrábět med. Mravenci na zimu odnášejí mšice do svých hnízd, aby je na jaře opět umístili na rostlinstvo a pokračovali v sání medovice. Ve slinách mšicosavých jsou často obsaženy látky, které způsobují poruchy růstu rostlin. Některé druhy přenášejí virová onemocnění. Nepříjemný dopad na rostliny má i vysoká produkce medovice, která ve vrstvách pokrývá listy. Přitom brání dýchání a stává se vhodnou živnou půdou pro růst plísní a bakterií. Mšicosaví mnohdy mají velmi komplikované rozmnožovací cykly, kde se vyskytují neokřídlené i okřídlené generace, střídá se pohlavní rozmnožování s partenogenezí a dochází ke střídání hostitelských rostlin. U některých druhů se vyskytuje i živorodost. Mera jabloňová (Psylla mali) ČR je vážným škůdcem jabloní. Samice klade na konci léta vajíčka do puklin kůry slabých větévek. Na jaře obsadí larvy rašící pupeny. Nejdříve sají na mladých listech a květních poupatech, starší larvy sají na letorostech a spodní straně listů. Dospělci se stěhují i na jiné stromy např. na hrušeň či hloh. Molice skleníková (Trialeurodes vaporariorum) ČR-in byla z Brazílie zavlečena do celého světa. V chladnějším pásmu žije jen ve sklenících, mimo ně jen přes léto. Jedná se o polyfágní druh (napadá mj. okurky, rajčata nebo okrasné rostliny) jehož působením listy postižených rostlin žloutnou a opadávají. Mšice maková (Aphis fabae) ČR dosahuje velikosti 2 mm. Je to polyfágní druh, který se může živit až na 200 druzích rostlin. Zprvu napadá brslen či kalinu, v létě přechází na jiné rostliny, např. řepu, fazoli, mák nebo bob. Mšice zelná (Brevicoryne brassicae) ČR je monofágní druh napadající brukvovité rostliny. Následkem sání se napadené listy deformují, žloutnou a sesychají. Během vegetačního období vytváří tato mšice až 16 generací. Vlnatka krvavá (Eriosoma lanigerum) ČR-in je původem v Severní Americe, odkud byla zavlečena do celého světa. Její tělo pokrývají hustá vosková vlákna vylučovaná ze zadečkových žláz. Kolonie vlnatek tak mají na rostlinách podobu bílých vatovitých povlaků. Vlnatka saje na buňkách kambia větví a kořenů jabloní, ale i jiných stromů. Látky obsažené v jejích slinách vyvolávají nádorové bujení buněk kambia. Růst nádoru způsobuje praskání kůry a otevírá cestu infekcím. Při rozsáhlém napadení odumírá často i celý strom. Korovnice smrková (Sacchiphantes abietis) ČR je hojným druhem škodícím na smrku. Její přítomnost poznáme podle zelených, později dřevnatějících hálek na mladých výhoncích. Hálky vznikají na jaře sáním dospělé korovnice. Další generace se až do vzniku okřídlené generace vyvíjejí uvnitř hálek. Poddruh S. abietis viridis ČR střídá jako hostitelskou rostlinu smrk s modřínem, na němž však hálky netvoří. Puklice švestková (Partehnolecanium corni) ČR je kosmopolitní druh sající na švestce, ale i jiných dřevinách. Silně napadené stromy prosychají a po několika letech hynou. Samice klade asi 3000 vajíček, která zůstávají ukryta pod 5 až 6 mm dlouhým štítkovitým tělem a to i po jejím uhynutí. Štítek po určitou dobu poskytuje ochranu i mladým larvám. Okřídlený sameček štítek nemá a vypadá zcela odlišně než samice. Puklice patří do podřádu červců (Coccinea), kteří napadají také palmy, citrusy, oleandry a jiné okrasné rostliny, včetně pokojových. Škodí nymfy a samice. Samečci mají zakrnělé ústní ústrojí a potravu nepřijímají.

36

Štítenka zhoubná (Quadraspidiotus perniciosus) ČR-in je známa pod názvem červec San José. Jedná se o kosmopolitní druh pocházející z Číny sající na ovocných stromech (zejména jabloních a hrušních) a okrasných dřevinách. Celkem bylo zjištěno přes 130 hostitelských druhů rostlin. Napadá listy, větévky i plody. Samice mají podobu kruhovitých štítků, samci jsou okřídlení a nepřijímají potravu. Štítenka patří do podřádu červců (Coccinea).

ŘÁD – STŘECHATKY (MEGALOPTERA) Patří k hmyzu s proměnou dokonalou. Mají vyvinuté kousací ústní ústrojí. Dospělci kladou vajíčka na rostlinstvo nad vodní hladinou. Vylíhlé larvy padají do vody, kde se vyvíjejí. Dospělci žijí jen krátkou dobu, protože kromě květních šťáv nepřijímají žádnou jinou potravu. Dravé larvy se vyvíjejí ve vodě, kuklí se na souši. Střechatka obecná (Sialis flavilatera) ČR má střechovitě složená křídla. V křídlech má silné, husté, tmavě hnědé až černé žilky. Je běžná v okolí stojatých a mírně tekoucích vod. Larvy jsou dravé a žijí na bahnitém dně.

ŘÁD – DLOUHOŠÍJKY (RAPHIDIOPTERA) Patří k hmyzu s proměnou dokonalou. Ústní ústrojí je kousací. Typickým znakem je silně protažená předohruď. Dlouhošíjky jsou dravé. Dlouhošíjka znamenaná (Raphidia notata) ČR loví hlavně mšice a housenky, příležitostně se živí i pylem. Samice klade vajíčka do štěrbin kůry. Larvy žijí pod volnou kůrou hlavně jehličnanů nebo v listovém opadu. Jejich potravou jsou vajíčka a larvy dřevokazného hmyzu.

ŘÁD – SRPICE (MECOPTERA) Patří k hmyzu s proměnou dokonalou. Samci mají nápadné zadečkové přívěsky sloužící k páření. Hlava je noscovitě protažená. Srpice obecná (Panorpa communis) ČR je hojným druhem srpice. Vyskytuje se na rostlinstvu při okrajích lesů a cest. Larvy i dospělci se živí mrtvolkami hmyzu, které tráví mimotělně pomocí trávicích šťáv.

ŘÁD – SÍŤOKŘÍDLÍ (NEUROPTERA) Patří k hmyzu s proměnou dokonalou. Ústní ústrojí je kousací. Oba páry blanitých křídel jsou stejně velké. Některé druhy v dospělosti nepřijímají potravu. Larvy jsou dravé. Zlatoočka obecná (Chrysopa vulgaris) ČR vytváří během roku dvě generace. Samička klade vajíčka na spodní strany listů na asi centimetrových stopkách. Dospělci přezimují v úkrytech, často i v domácnostech. Larvy i dospělci jsou draví, živí se mšicemi. Mravkolev běžný (Myrmeleon formicarius) ČR patří stejně jako ostatní síťokřídlí k teplomilnému hmyzu. Je znám především svými larvami, které si v sypké půdě vyhrabávají trychtýřovité pasti. Na dně pastí číhají na kořist, zejména mravence. Kořist srážejí ke dnu zrnky zeminy, které vyhazují prudkými pohyby hlavy. Jejich trávení je mimotělní, potravu nasávají prostřednictvím rýhy na kusadlech. Larvy se vyvíjejí až tři roky, poté se kuklí. Imago se živí drobným hmyzem, některé druhy mravkolvů v dospělosti potravu nepřijímají. Ploskoroh žlutý (Ascalaphus libelluloides) ČR, KO se vyskytuje ve stepních a lesostepních biotopech jižní a střední Evropy. Dospělci i larvy jsou dravé. Typickým znakem jsou pestrá křídla a tykadla zakončená paličkou. U nás se vzácně vyskytuje v nejteplejších částech Moravy i Čech.

37

ŘÁD – BROUCI (COLEOPTERA) Patří k hmyzu s proměnou dokonalou. Ústní ústrojí je kousací. Jejich tělo je pokryté silnou kutikulou včetně předního páru křídel, který se označuje jako krovky. Krovky chrání před poškozením jemná blanitá křídla druhého páru. Ta mají hlavní letovou funkci, protože roztažené krovky slouží za letu nanejvýš k udržování rovnováhy. Brouci jsou druhově nejpočetnějším řádem hmyzu. Svižník polní (Cicindela campestris) ČR, O je rychle běhající, asi 12 – 15 mm velký predátor, který se rád zdržuje na prosluněných polních či lesních cestách. Má silně vyvinutá kusadla. Krajník pižmový (Calosoma sycophanta) ČR, O dosahuje velikosti do 30 mm. Má široké zelenočerveně lesklé krovky a zachovaná blanitá křídla schopná letu (pozn.: mezi velkými střevlíkovitými brouky se jedná spíše o výjimku, neboť mají často srostlé krovky a zakrnělá blanitá křídla). Larvy i dospělí brouci se zdržují na stromech, kde loví housenky a kukly motýlů, zejména škodlivých bekyní. Imaga se dožívají 2 až 3 let. U nás je krajník pižmový vzácný. Střevlík měděný (Carabus cancellatus) ČR dorůstá velikosti od 16 do 25 mm. Vyskytuje se na loukách a polích. Je relativně hojný. V září se brouci (stejně jako jiní velcí střevlíci) zahrabou do půdy nebo se ukryjí v trouchnivém dřevě, kde si vytvoří malou komůrku, ve které přezimují. Imaga velkých střevlíků jsou dravá, živí se převážně hmyzem, plži a žížalami. Do kořisti vypouštějí trávicí enzymy a natrávenou tekutinu nasávají dutými kusadly. Dravé jsou i jejich larvy. Dospělí brouci v případě ohrožení vystřikují ze zadečku čpavě zapáchající tekutinu. Střevlík fialový (Carabus violaceus) ČR se vyskytuje v lesích, na polích i zahradách. Přes den se většinou ukrývá pod kameny, dřevem nebo v listí. Je dobře determinovatelný podle modrofialového lemu krovek. Prskavec větší (Brachinus crepitans) ČR, O je maximálně 1 cm velký brouk, který při ohrožení vypouští zvláštní tekutinu, která na vzduchu vybuchuje. Nalezneme ho pod kameny na polních cestách. Střevlíček obecný (Pterostychus melanarius = vulgaris) ČR je hojným zástupcem našich menších střevlíků. Dorůstá velikosti 15 mm. U nás se vyskytuje celá řada podobných druhů. Potápník vroubený (Dytiscus marginalis) ČR dosahuje velikosti 30 až 35 mm. Vyskytuje se ve stojatých a mírně tekoucích vodách, které jsou zarostlé vodním rostlinstvem. Sameček má hladké krovky a přední chodidla s přísavkami, které využívá při páření k přichycení samice. Samičky mají rýhované krovky a jsou bez přísavek. Zadní nohy obou pohlaví slouží k veslování. Brouci občas vyplouvají k hladině, aby načerpali vzduch. Konec zadečku vynoří nad hladinu a vzduch naberou pod krovky. Loví vodní hmyz, drobné rybky a pulce. Silně dravé jsou i jeho larvy, které vysávají kořist kusadly. Většina z našich asi 130 druhů potápníků dosahuje jen drobných rozměrů. Vírník obecný (Gyrinus natator) ČR měří 5 až 7 mm. Je přizpůsoben životu na vodní hladině. Jeho oči jsou rozděleny na poloviny – spodní částí sleduje dění pod hladinou a horní dění nad hladinou. Je dravý. Vodomil černý (Hydrophilus piceus) ČR patří k našim největším broukům. Délka těla se pohybuje kolem 50 mm. Vyskytuje se ve větších stojatých nádržích. Na rozdíl od potápníků vynořuje při nadechování vzduchu přední část těla. Dospělci se živí vodními rostlinami a řasami. Potravou larev jsou vodní hmyz a plži. Hrobařík obecný (Nicrophorus vespillo) ČR plní v přírodě funkci tzv. zdravotní policie. Brouci se shromažďují u drobných mrtvolek, které zahrabávají do země jako potravu pro své larvy. Do podzemních komůrek v blízkosti mrtvolky klade samička vajíčka. Po dobu, než se z vajíček vylíhnou larvy, podzemní systém upravuje a do mrtvolky vypouští trávicí šťávy. Vylíhlé larvy zpočátku krmí tekutinou z natrávené mršiny, po několika hodinách se larvy začnou živit samostatně. Imaga se kromě mršin živí též larvami hmyzu, které se na zdechlinách vyvíjejí. Mrchožrout znamenaný (Oiceoptoma thoracica) ČR se hojně vyskytuje na mršinách, které konzumuje. Živí se však i plodnicemi hadovky smrduté nebo larvami much. Drabčík císařský (Staphylinus caesareus) ČR je zástupce naší nejpočetnější čeledi brouků – drabčíkovitých (Staphylinidae). Drabčíci jsou draví brouci, kteří mají zkrácené krovky (tzv. polokrovky).

38

Kožojed obecný (Dermestes lardarius) ČR se v přírodě vyskytuje na mumifikovaných mršinách. V domácnostech napadá kožešiny, kůže, peří či vycpaniny. Světluška větší (Lampyris noctiluca) ČR dosahuje délky těla od 11 do 18 mm. Samičky jsou bezkřídlé. Za teplých letních večerů vylézají na stébla trav a lákají světelnými signály na spodní straně zadečku samečky, kteří schopnost světélkování nemají. Světlo světlušek vzniká složitou biochemickou reakcí, při které se za přítomnosti enzymu luciferázy oxiduje světélkující látka luciferin. Páteříček sněhový (Cantharis fusca) ČR patří k našim hojným broukům časného jara. Dospělci mají sametově černé měkké krovky a nápadný oranžový štít s tmavou skvrnou. Pestrokrovečník včelový (Trichodes apiarius) ČR se vyskytuje na bílých okoličnatých květenstvích miříkovitých rostlin. Dospělci loví drobný hmyz, larvy požírají oslabený včelí plod. Pestrokrovečník mravenčí (Thanasimus formicarius) ČR je užitečný druh, jehož larvy i dospělci se živí různými vývojovými stadii kůrovců včetně imag. Krasec uherský (Anthaxia hungarica) ČR, KO se vzácně vyskytuje na nejteplejších místech České republiky. Brouci naletují za plného slunce na kvetoucí rostliny. Larvy žijí pod kůrou dubových větví. Sameček a samička jsou rozdílně zbarveni. Krasec lesknavý (Anthaxia nitidula) ČR patří k našim hojnějším krascům. Je velký asi 6 mm. Vyskytuje se v teplejších lokalitách, kde ho najdeme za plného slunce na květech hlohu či růže šípkové. Sameček a samička jsou rozdílně zbarveni. Blýskáček řepkový (Meligethes aeneus) ČR je zástupcem početné skupiny 2 – 3 mm dlouhých druhů brouků z čeledi lesknáčkovitých (Nitidulidae). Tito brouci se ve značném množství vyskytují na řepce, jejímiž poupaty a prašníky se živí. Slunéčko sedmitečné (Coccinella septempunctata) ČR se živí převážně mšicemi, což mu vysloužilo pověst velmi užitečného hmyzu. Jedná se o velmi hojný druh, který se vyskytuje v celé Evropě. Při vyrušení slunéčko padá na zem a staví se mrtvým. Když je přímo ohroženo, vylučuje žlutavou nepříjemně páchnoucí tekutinu, která některé nepřátele účinně odpuzuje. Na jaře kladou samičky vajíčka na spodní stranu listů. Po týdnu se líhnou pestré larvy, které také loví mšice. Slunéčka se obecně vyznačují proměnlivým zbarvením, počet skvrn se může mezi jedinci téhož druhu lišit. Slunéčko čtrnáctitečné (Propylea quatuordecimpunctata) ČR je velmi hojným druhem slunéčka. Jeho potravou jsou mšice. Červotoč umrlčí (Hadrobregmus pertinax) ČR se vyvíjí ve starém dřevu a patří k synantropním druhům. Jeho larvy poškozují podlahy, trámy, stropy apod. Dospělci jsou aktivní v noci, žijí krátce a potravu nepřijímají. Tito červotoči se dorozumívají údery hlavou do dřeva v chodbičce, kterou obývají. Toto klepání je označováno jako tzv. umrlčí hodiny, protože připomíná tikot hodin. Majka fialová (Meloe violaceus) ČR, O má, stejně jako ostatní příslušníci čeledi majkovitých (Meloidae), celé tělo prostoupeno jedovatým alkaloidem kantaridinem. Majka fialová je naší nejhojnější majkou. Má zkrácené krovky a velký zadeček. Larvy se přichytávají na samotářské včely a nechají se jimi zanášet do jejich hnízd, kde se vyvíjejí. Puchýřník lékařský (Lytta vesicatoria) ČR je znám pod lidovým názvem španělská muška. Protože obsahují látku kantaridin, působící na močopohlavní soustavu, užívali se sušení puchýřníci od středověku k výrobě preparátů pro lékařské i travičské účely. V malém množství se kantaridin užíval jako afrodiziakum, ale již dávka 0,03 mg je smrtelná. Dospělci se živí listy jasanů a olivovníku. Larvy se vyvíjejí v hnízdech samotářských včel, kde se živí medem. Potemník moučný (Tenebrio molitor) ČR se mimo volnou přírodu vyskytuje v domácnostech. Jeho larvy se vyvíjejí v organickém materiálu – v přírodě v trouchnivém dřevě či houbách, v domácnostech v mouce. Roháč obecný (Lucanus cervus) ČR, O je s délkou u samců až 75 mm naším největším broukem. Charakteristický je pohlavní dimorfismus – samci jsou nejen větší než samice, ale mají i značně vyvinuté mandibuly. Ty jim slouží 39

k soubojům o samičky. Roháč je vázaný na staré listnaté porosty, zejména doubravy. Larvy se vyvíjejí v trouchnivém dřevě a kořenech. Jejich vývoj trvá kolem pěti let. Dospělci se živí mízou prýštící z dubů. Roháč není na vhodných lokalitách vzácný. Chrobák lesní (Anoplotrupes stercorosus) ČR je velmi hojný druh našich lesů. Pod exkrementy hloubí až 60 cm hluboké chodby, kam klade vajíčka a umísťuje hrudku z trusu. Ta slouží jako potrava vylíhlým larvám. Vruboun posvátný (Scarabeus sacer) je rozšířen ve Středomoří. Patří k druhům zhotovujícím si z výkalů kuličky. Zhotovuje dva typy kuliček – potravní kuličku k vlastní spotřebě a zárodečnou kuličku pro larvy. Zárodečnou kuličku na vhodném místě umístí do země a na její vrchol naklade samička jediné vajíčko. Vylíhlá larva se připraveným trusem živí a v podzemní komůrce se i kuklí. Tento vruboun byl ve starověkém Egyptě posvátným broukem. Chroust obecný (Melolontha melolontha) ČR je známý svými pravidelně se opakujícími roky masového výskytu (tzv. chroustí roky), za kterých v minulosti způsoboval rozsáhlé holožíry na listnatých stromech. Samice po páření kladou vajíčka do kypré půdy. Larvy (tzv. ponravy) se nejdříve živí humusem, po přezimování konzumují kořínky rostlin. Vývoj trvá zpravidla 4 roky. Larvy se kuklí v podzemní komůrce až 1 metr hluboko. V posledních desetiletích populace chroustů ve střední Evropě silně poklesly. Příčinou je zejména používání chemických přípravků v krajině. Zlatohlávek zlatý (Cetonia aurata) ČR je naším nejběžnějším zástupcem zlatohlávků. Živí se sladkými šťávami, někdy okusuje květy nebo mladé výhonky. Často jej nalézáme na květech šípkových růží a černého bezu. Larvy se vyvíjejí v trouchnivějícím dřevě nebo tlejících rostlinných látkách. Zlatohlávci létají se zavřenými krovkami – blanitá křídla vysunují štěrbinami pod jejich okrajem. Zlatohlávek goliáš (Goliathus goliathus) se vyskytuje v rovníkové Africe. Délkou těla až 10 cm a zejména hmotností se řadí k největším broukům světa. Nosorožík kapucínek (Oryctes nasicornis) ČR, O je nápadný pohlavním dimorfismem. Samečci mají na hlavě roh, který samičkám chybí. Velikost jeho těla se pohybuje od 25 do 43 mm. Larvy, které se několik let vyvíjejí v trouchnivém dřevě, kompostech nebo tlejících hromadách pilin, mohou dosáhnout délky až 12 cm. Herkules antilský (Dynastes hercules) patří s délkou až 17 cm k největším broukům světa. Vyskytuje se ve Střední Americe a na Antilách. Piluna obecná (Prionus coriarius) ČR je nazývána také tesařík piluna. Dorůstá délky přes 4 cm. Dává přednost listnatým lesům, ale nalezneme ji i ve starých jehličnatých porostech. Mezi velkými tesaříky patří k hojnějším druhům. Tesařík obrovský (Cerambyx cerdo) ČR, SO dosahuje délky až 53 mm. Patří mezi největší evropské brouky. Ve dne se ukrývá v chodbičkách ve starých dubech, létá v podvečer. U nás se vyskytuje vzácně. Tesařík obecný (Stictoleptura rubra) ČR patří k našim hojnějším tesaříkům. Samičky jsou cihlově červené, samečci mají krovky hnědé. Nejčastěji tohoto tesaříka spatříme ve druhé polovině prázdnin. Tesařík alpský (Rosalia alpina) ČR, KO je vázán na starší pralesovité bučiny. Patří k našim nejvzácnějším druhům brouků. V posledních letech byla zjištěna jeho přítomnost na Bezdězu. Tesařík pižmový (Aromia moschata) ČR patří k našim větším druhům tesaříků. Je relativně častý v lužních lesích či pobřežních porostech. Brouci vydávají pižmový zápach. Jeho larvy se živí dřevem vrb a topolů. Tesařík borový (Spondylis buprestoides) ČR má pro tesaříky netypicky krátká tykadla. Samičky kladou vajíčka do borových, vzácně smrkových pařezů. Tesařík skvrnitý (Rutpela maculata) ČR je hojným druhem vyskytujícím se na loukách při okrajích lesů, lesních cestách a světlinách. Dospělí brouci se vyskytují hojně na květech, larvy se vyvíjejí ve dřevě listnáčů. Kozlíček dazule (Acanthocinus aedilis) ČR se vyznačuje dlouhými tykadly, která u samců mohou až pětkrát přesahovat tělo. Vyskytuje se na čerstvých borových pařezech nebo na poraženém dříví.

40

Mandelinka bramborová (Leptinotarsa decemlineata) ČR-in dosahuje velikosti kolem 10 mm. Původní vlastí mandelinky bramborové je oblast kolem Mexického zálivu. Do Evropy byla zavlečena v 70. letech 19. století. Její šíření Evropou však započalo až z Francie po 1. světové válce. U nás se začala masivně vyskytovat v 50. letech minulého století, kdy byla nazývána „americkým broukem“. Kromě brambor napadá i další lilkovité rostliny. Imaga přezimují až 1 metr hluboko v půdě. Na jaře vylézají a hledají živné rostliny. Vajíčka kladou samičky na rub listů. Za 1 až 2 týdny se líhnou larvy, které se živí listy. Larvy dorůstají za 2 až 4 týdny, zahrabávají se do půdy a kuklí se. Za další 1 až 2 týdny se líhnou dospělí brouci, kteří se rovněž živí listy. Ve střední Evropě má mandelinka bramborová většinou jen jednu nebo dvě generace. Při přemnožení je vážným škůdcem. Mandelinka topolová (Chrysomela populi) ČR je velká asi jako mandelinka bramborová (Leptinotarsa decemlineata) ČR-in. Dospělci i larvy se živí listy topolů. Při přemnožení může způsobovat holožíry. Vývin od vajíčka po dospělce trvá jen několik týdnů. Mandelinka nádherná (Dlochrysa fastuosa) ČR patří k hojným druhům mandelinek. Je pestře zbarvená s kovovým leskem. Imaga i larvy se vyvíjejí na hluchavkách a konopicích. Štítonoš zelený (Cassida viridis) ČR je mandelinka charakteristicky plochého tvaru těla. Vyvíjí se na hluchavkovitých rostlinách. Štítonoše různých druhů najdeme často na vratiči, merlíku, lopuchu, bodláku a jiných rostlinách. Chřestovníček liliový (Lilioceris lilii) ČR je brouk hojně se vyskytující na liliích. Když ho chytneme do ruky, vydává vrzavé zvuky. Příbuzné druhy žijí na chřestu. Dřepčík hajní (Phyllotreta nemorum) ČR měří asi 3 mm. Vyvíjí se na brukvovitých rostlinách. Dřepčíci mají silně vyvinut zadní pár končetin, pomocí něhož mohou skákat. Zobonoska lísková (Apoderus coryli) ČR je druhem, jehož larvy i dospělci se živí listy lísky. Samička svinuje lískové listy a vkládá do nich vajíčka. Ve smotcích dochází k líhnutí larev, jejich vývoji i kuklení. Dospělí brouci se líhnou na podzim a přezimují v půdě. Klikoroh devětsilový (Liparus glabrirostris) ČR dorůstá délky asi 2 cm. Živnou rostlinou larev i dospělců je devětsil. Pilous černý (Sitophila granaria) ČR je kosmopolitní druh, který dorůstá délky 2,5 až 3,5 mm. Vyvíjí se ve zralém obilí. Samička naklade vajíčka do obilek, kde se vyvíjejí i larvy. Po 2 až 3 měsících se v nich zakuklí. V obilných silech následuje za sebou řada generací, takže brzy dochází ke kalamitnímu přemnožení. Lýkožrout smrkový (Ips typographus) ČR měří 4 až 5 mm. Za normální situace je to tzv. sekundární škůdce – napadá především z jiných příčin oslabené stromy (vyvrácené, polámané). Při přemnožení však napadá i stromy zdravé. Brouci vypouštějí tzv. agregační feromony, jejichž prostřednictvím se na napadené stromy svolávají. Tohoto jevu se využívá při boji proti těmto škůdcům, kdy se v lesích umísťují lapací zařízení s feromonovou návnadou. Samci zakládají snubní komůrku v lýku, kde se páří s 1 až 3 samicemi. Samice vyhlodávají v lýku přímé chodby, do jejichž výklenků kladou vajíčka. Vylíhlé larvy chodby prodlužují a posléze se zde kuklí. Nová generace dospělců se po vykuklení prokouše skrze kůru a opouští strom. Ve střední Evropě se vyskytuje asi 120 druhů čeledi kůrovcovitých (Ipidae). Kovařík obilní (Agriotes lineatus) ČR se vyskytuje na okrajích lesů, na obilných polích, loukách i zeleninových zahradách. Za příznivých podmínek dochází k jeho přemnožení. Larvy, nazývané drátovci, ožírají kořeny a způsobují škody na zemědělských plodinách. Jako ostatní kovaříci se vyznačuje úzkým tělem s dobře vyvinutým vymršťovacím mechanismem – trnem na zadním okraji předohrudi a jamkou na předním okraji středohrudi. Využitím tohoto mechanismu se dokáže z polohy na zádech vymrštit do výšky několika centimetrů. Přitom se otočí a dopadne na nohy.

ŘÁD – BLECHY (SIPHONAPTERA) Patří k hmyzu s proměnou dokonalou. Jedná se o druhotně bezkřídlé ektoparazity ptáků a savců, kteří se živí krví. Mají ze stran (laterálně) zploštělé tělo a bodavě sací ústní ústrojí. Zadní končetiny jsou uzpůsobeny ke skákání. Z ekologického hlediska je dělíme na druhy srstní a hnízdní. Hnízdní blechy najdeme např. v hnízdech ptáků či krtků. 41

Blechy svým hostitelům způsobují alergické reakce či kožní záněty. Jsou to přenašeči původců různých chorob např. moru, krysí skvrnivky a tularémie, přenáší i parazitické červy (tasemnice) a prvoky. Blecha obecná (Pulex irritans) ČR je kosmopolitním druhem napadajícím člověka a různá domácí zvířata, hlavně kočky, psy a prasata. Na člověka přešla patrně až po domestikaci psa. Larvy se drží ve štěrbinách mimo tělo hostitele a živí se zbytky odumřelých tkání (mají kousací ústní ústrojí). Člověka může napadat i blecha psí (Ctenocephalides canis) ČR nebo blecha kočičí (Ctenocephalides felis) ČR. Velmi nebezpečná je parazitace blechou morovou (Xenopsylla chaeopis) nebo blechou krysí (Nosopsyllus fasciatus) ČR, které jsou přenašeči moru. Také blecha obecná je někdy uváděna jako potenciální přenašeč moru. Blecha morová (Xenopsylla chaeopis) se vyskytuje v tropickém a subtropickém pásmu. Kromě člověka parazituje na hlodavcích (potkanech, krysách, myších aj.). Je přenašečem moru, jehož původcem je bakterie Yersinia pestis. V Evropě byla přenašečem tohoto onemocnění blecha krysí (Nosopsyllus fasciatus) ČR. V polovině 14. století během morových epidemií vymřelo v Evropě asi 25 milionů lidí, což představovalo 1/3 tehdejší evropské populace. Benátčané ve středověku proti moru zavedli při vstupu námořníků do města čtyřicetidenní ochrannou lhůtu (quarantena znamená italsky „čtyřicet dní“ – odtud název karanténa). Dodnes se mor vyskytuje ve střední Asii, Indii, jihozápadě USA a na dalších místech světa.

ŘÁD – DVOUKŘÍDLÍ (DIPTERA) Patří k hmyzu s proměnou dokonalou. Typickým znakem je přeměna zadního páru křídel v kyvadélka (haltery). Blanitá přední křídla převzala hybnou funkci letu, součinně s nimi kmitající kyvadélka slouží k jeho řízení. Imaga mají velmi rozmanitá ústní ústrojí. V zásadě se vyskytují různé modifikace sacího ústního ústrojí (medicínsky významné jsou zejména druhy s bodavě sacím ústrojím). U některých druhů jsou kusadla relativně dobře vyvinuta, jinde jsou zakrnělá či pozměněna (např. u komára tvoří spolu s čelistmi bodavé štětinky). Ústní ústrojí larev jsou velmi zjednodušena a vyskytují se u nich součásti, které nejsou homologické s ústrojím dospělců (např. sklerotizovaná obdoba kusadel). Mnozí dvoukřídlí jsou obtížní parazité, často přenášející nebezpečná onemocnění (malárie, spavá nemoc). Naopak moucha Lucilia sericata se využívá v medicíně. Její larvy se živí nekrotickou tkání pacienta a urychlují tak hojení rány. Tiplice obrovská (Tipula maxima) ČR je největším zástupcem evropských dvoukřídlých. Vyskytuje se na stinných místech poblíž lesních potoků. Má slabě vyvinuté ústní ústrojí, které slouží jen k olizování různých šťáv a vody. Tiplice jsou bezbranné, nemají ani bodavý sosák, ani žihadlo, proto se jich nemusíme bát. Komár pisklavý (Culex pipiens) ČR je rozšířen na všech kontinentech. Samičky sají krev na ptácích, člověka podle některých zdrojů nevyhledávají, podle jiných sají i na člověku. Dospělí samci se živí nektarem květů. Na člověku parazitují také jiné druhy, např. komár obtížný (Culex molestus) ČR. Po přezimování kladou samičky komára pisklavého vajíčka na vodní hladinu menších nádrží. Larvy se živí drobným organickým detritem a řasami. Najdeme je zavěšeny těsně pod hladinou. Vzduch přijímají pomocí dýchací trubičky na konci zadečku. Jejich kukly jsou velmi pohyblivé a rovněž závislé na příjmu vzduchu od hladiny. Vzduch přijímají zařízením na hřbetní části zadečku, proto se ve vodě pohybují kotoulovitě. Anofeles čtyřskvrnný (Anopheles maculipennis) ČR patřil v minulosti mezi přenašeče malárie v Evropě. Příbuzné druhy jsou významnými přenašeči malárie v tropických oblastech celého světa. Původcem nemoci jsou prvoci rodu Plasmodium. Původci malárie se sice mohou velmi vzácně vyskytnout i na našem území, nemocní si však prakticky výhradně přivážejí nákazu ze zahraničí. Pakomár kouřový (Chironomus plumosus) ČR se vzhledově podobá komárům, na rozdíl od nich však dospělci obou pohlaví nepřijímají potravu (žijí jen několik hodin). Jejich larvy, zvané patentky, se vyvíjejí na dně vod. Patentky se používají jako krmivo pro akvarijní ryby.

42

Muchnička koňská (Simulium equinum) ČR je drobný hmyz, jehož samičky napadají teplokrevná zvířata i člověka. Larvy se vyvíjejí ve vodě, proto se muchničky většinou vyskytují v blízkosti vodních zdrojů. Masové napadení muchničkami vysiluje i tak velké hostitele jako je hovězí dobytek natolik, že může oslabením uhynout. Ovád hovězí (Tabanus bovinus) ČR dosahuje délky 20 až 25 mm. Samičky sají krev hovězího dobytka a koní. Na člověku sají jen příležitostně. Sameček se živí pylem. Larvy se vyvíjejí v mokré půdě či blátě. Živí se dravě larvami jiného hmyzu. Pestřenka rybízová (Syrphus ribesii) ČR je hojným druhem, který zbarvením napodobuje vosy. Jiné pestřenky mohou kromě vos napodobovat i jiné druhy žahavého blanokřídlého hmyzu. Larvy pestřenky rybízové jsou dravé, živí se mšicemi, červci nebo malými housenkami. Larvy jiných pestřenek mohou být saprofágní. Pestřenky jsou typické svým letem, při kterém se mohou zastavit na místě. Vrtule třešňová (Rhagoletis cerasi) ČR klade vajíčka na stopku dozrávajícího plodu třešně. Larvy se prokusují do plodu a způsobují jeho hnilobu. Octomilka obecná (Drosophila melanogaster) ČR je drobná muška se značným významem. Slouží jako pokusný organismus genetikům. Je velmi častá v domácnostech, kde se vyskytuje na zahnívajícím ovoci a kvasících šťávách, jimiž se živí. Má velmi rychlou reprodukci. Moucha domácí (Musca domestica) ČR je kosmopolitní druh. Dospělci mají sací ústní ústrojí, jimiž sají organické látky (k jejich rozpouštění užívají sliny) od potravin po lejna. Samice klade vajíčka na hnůj a na výkaly. Vývoj larev trvá asi dva týdny. Moucha může přenášet původce různých infekčních onemocnění. Máváním křídel mouchy se pod nimi tvoří vzdušné víry vyvolávající vztlak, což je nezbytný předpoklad vlastního letu. Bodalka stájová (Stomoxys calcitrans) ČR má sosák přeměněný v bodec. Vyskytuje se ve stájích, venkovských obydlích nebo na pastvinách. Útočí hlavně na skot a koně. Bodají obě pohlaví. Bodalky jsou přenašeči řady onemocnění i parazitů. Bodalka tse-tse (Glossina morsitans) ČRměří asi 12 mm. Vyskytuje se v tropické části Afriky. Jejími hlavními hostiteli jsou velcí kopytníci. Bodavky sáním krve přenášejí parazitické prvoky trypanosomy – původce spavé nemoci u člověka. Bodavka tse-tse (Glossina morsitans) ČRměří asi 12 mm. Vyskytuje se v tropické části Afriky. Jejími hlavními hostiteli jsou velcí kopytníci. Bodavky sáním krve přenášejí parazitické prvoky trypanosomy – původce spavé nemoci u člověka. Bzučivka obecná (Calliphora vicina) ČR má kovově lesklé tělo. Často se vyskytuje v lidských obydlích, kde klade vajíčka na masu. Najdeme ji i na výkalech nebo hnijících látkách. V přírodě se její larvy vyvíjejí na čerstvých mršinách. Masařka obecná (Sarcophaga carnaria) ČR se vyznačuje šachovnicovou kresbou na zadečku. Dospělé masařky sají květní šťávy, kvasící ovoce, ale živí se i na výkalech, mase či zdechlinách. Na maso samička klade vajíčka, ze kterých se už po několika hodinách líhnou larvy (dochází i k vejcoživorodosti). Larvy se mohou cizopasně vyvíjet také v tělech žížal a hlemýžďů. Střeček hovězí (Hypoderma bovis) ČR je zástupcem nepříjemných až nebezpečných dvoukřídlých – čeledi střečkovitých (Oestridae). Samice tohoto druhu nalétají za teplých letních dnů na pasoucí se dobytek a kladou na jeho nohy a břicho vajíčka. Vylíhlé larvy se provrtávají pod kůži a migrují až na hřbet hostitele. Zde se usídlují v podkožním vazivu a prorážejí si otvor pro dýchání. Jejich přítomnost ukazují vazivové boule na kůži postiženého zvířete. Po třech měsících larvy opouští hostitele a kuklí se v zemi. Vývoj jiných střečků může probíhat např. v nosních dutinách (střeček srnčí (Cephenemyia stimulator) ČR, střeček ovčí (Oestrus ovis) ČR) nebo žaludku hostitele (střeček koňský (Gasterrophilus intestinalis) ČR). Kloš jelení (Liptotena cervi) ČR žije na jelenech a srncích, někdy také na divokých prasatech, liškách a jezevcích, jimž saje krev. Po přisednutí na hostitele odvrhuje křídla. Naletuje i na člověka, ale nesaje na něm.

43

ŘÁD – CHROSTÍCI (TRICHOPTERA) Patří k hmyzu s proměnou dokonalou. Jejich původně kousací ústní ústrojí se zakrnělými kusadly je upraveno k lízání tekuté potravy a je možno jej tedy nazvat lízacím. Mají blanitá křídla pokrytá chloupky. Dospělci žijí poblíž vod, kde se vyvíjejí jejich larvy. Larvy mnohých druhů si stavějí různé typy schránek z písku, ulit plžů, jehličí apod. Larvy chrostíků jsou dravé, dospělci se živí nektarem, nebo potravu nepřijímají. Chrostík kosníkový (Limnophilus rhombicus) ČR je hojný v nižších polohách. Jeho larvy žijí ve stojatých a mírně tekoucích vodách.

ŘÁD – MOTÝLI (LEPIDOPTERA) Patří k hmyzu s proměnou dokonalou. Mají dva páry blanitých křídel, které jsou střechovitě pokryté šupinkami. Ústní ústrojí dospělců je sací. Vlastní sosák je tvořen dvěma k sobě přiloženými dásněmi (galeami) maxill vytvářejících mezi sebou úzkou kapiláru, kterou proudí nasávaný nektar. Housenky mají ústní ústrojí kousací. Z hlediska jejich denní aktivity je dělíme na motýly denní (např. babočky), soumračné (např. lišajové) a noční (např. martináč). Mol šatní (Tineola biselliella) ČR je synantropní druh, který se původně vyvíjel v srsti vysušených mršin. Jeho housenky se často živí textiliemi přírodního původu, popřípadě peřím. Housenky některých druhů molů se živí lidskými potravinami, např. moukou či rýží. Obaleč jablečný (Cydia pomonella) ČR je kosmopolitní druh, jehož larvy způsobují červovitost jabloní. Klíněnka jírovcová (Cameraria ohridella) ČR-in je nevelký motýl s rozpětím křídel asi 7 mm. Je to významný škůdce jírovců pocházející ze Severní Ameriky. Do Evropy byla klíněnka zavlečena v roce 1986. Její housenky vyhlodávají listovou tkáň. Při přemnožení dochází k oslabování stromu. Klíněnka přezimuje ve stádiu kukly ve spadaných listech. Určitou obranou proti tomuto druhu je hrabání a pálení napadených listů na podzim. Zavíječ kukuřičný (Ostrinia nubilalis) ČR se vyskytuje prakticky na celém světě. Jeho housenky jsou polyfágní, vyvíjejí se mj. na kukuřici. Poškozené rostliny se lámou a jsou druhotně napadány plísněmi a bakteriemi. Nesytka sršňová (Sesia apiformis) ČR patří ke skupině motýlů, kteří svým zbarvením napodobují vosy a sršně (tzv. mimikry). Bourec morušový (Bombyx mori) je velmi významným hospodářsky využívaným druhem. Z vláken kokonů, které si před zakuklením tvoří ze snovacích žláz (tzv. labiální žlázy ústící v rámci ústního ústrojí) jeho housenky, se již přes 3000 let vyrábí hedvábí. Za tu dobu bylo vyšlechtěno několik ras, které na rozdíl od divoké formy neumí létat. Neméně kvalitní hedvábná vlákna tvoří i jiní motýli (např. martináči), ale jejich chov je obtížný. Martináč hrušňový (Saturnia pyri) ČR, SO je s rozpětím až 15 cm největším evropským motýlem. U nás se vyskytuje na jižní Moravě a v Polabí. Housenky se vyvíjejí na ovocných stromech (hrušních, jabloních, třešních). Dospělci mají zakrnělé ústní ústrojí i trávicí soustavu a potravu nepřijímají. Lišaj smrtihlav (Acherontia atropos) ČR dosahuje v rozpětí křídel až 14 cm. Je to tažný druh z oblasti Středomoří, který se k nám na konci jara přilétá rozmnožovat. Kresba na hrudi tohoto motýla připomíná lebku. Dospělci sají nektar z květů. Živnými rostlinami housenek jsou lilkovité rostliny. Lišaj svlačcový (Herse convolvuli) ČR patří k našim nejhojnějším lišajům. Je tažný, do střední Evropy přilétá ze severní Afriky. V podvečer ho můžeme sledovat, jak poletuje kolem květů petúnií a saje nektar. Larvy se živí svlačcem. Skvrnopásník angreštový (Abraxas grossulariata) ČR je nazýván též píďalka angreštová. Živnou rostlinou larev jsou hlohy a trnky, na zahradách angrešt a rybíz. Housenka se pohybuje typickými píďalkovitými pohyby. Bekyně mniška (Lymantria monacha) ČR je jedním z nejobávanějších lesních škůdců. Její housenky se živí nejčastěji jehlicemi smrků. Při přemnožení způsobuje bekyně holožíry.

44

Přástevník medvědí (Arctia caja) ČR je nezaměnitelný noční motýl. Jeho hnědobíle mramorovaná přední křídla kryjí křiklavě zbarvená zadní křídla, která odhaluje při ohrožení. Je relativně hojný, ale žije skrytě. U nás se vyskytují i další druhy přástevníků. Stužkonoska modrá (Catocala fraxini) ČR patří k našim největším "můrám" (čeleď Noctuidae). Přední pár křídel dokonale splývá s kůrou topolů. Při nebezpečí překvapí útočníka odhalením zadních, modře zbarvených křídel. Housenky žijí na topolech. Otakárek fenyklový (Papilio machaon) ČR, O je naším nejhojnějším otakárkem. V rozpětí křídel měří asi 70 mm. Jeho housenky žijí na okoličnatých rostlinách, často i na mrkvi na zahradách. Vyskytuje se od nížin po horské oblasti. Otakárek ovocný (Iphiclides podalirius) ČR, O je teplomilným druhem, který dává přednost ovocným zahradám a křovinatým lesostepním oblastem. Jeho housenky se vyvíjejí na švestkách, trnkách, hlohu apod. Jasoň červenooký (Parnassius apollo) ČR, KO dosahuje v rozpětí křídel asi 80 mm. Jedná se o typického horského motýla severní polokoule. Na chladné prostředí je adaptován tím, že jeho hemolymfa s vysokým obsahem glycerinu vytváří nemrznoucí směs. Na našem území byl vyhuben. V poslední době probíhají pokusy o obnovení populací vypouštěním motýlů dovezených ze slovenských hor na lokalitě Kotouč u Štramberka. Jasoň dymnivkový (Parnassius mnemosyne) ČR, KO se podobá příbuznému druhu jasoni červenookému (Parnassius apollo) ČR, KO, nemá však na křídlech červené skvrny. V Čechách přežívá jediná populace v Polabí, o něco častěji se vyskytuje na některých lokalitách jižní Moravy. Jeho housenka se vyvíjí na různých druzích dymnivek. Pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena) ČR, KO je vzácný teplomilný motýl, který se u nás vyskytuje pouze na jižní Moravě (např. na Bzenecku). Jeho housenka se vyvíjí na podražci. Bělásek zelný (Pieris brassicae) ČR patří k našim nejběžnějším motýlům. Je škůdcem v zahradách a na polích, kde se jeho housenky vyvíjejí na brukvovitých rostlinách. Žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni) ČR patří ke známým motýlům z čeledi běláskovitých (Pieridae). Sameček je žlutý, samička zelenožlutá. Housenky se vyvíjejí na řešetláku. Modrásek černoskvrnný (Maculinea arion) ČR patří k druhům, jejichž housenky se část svého života vyvíjejí v mraveništích, kde se i kuklí. Perleťovec stříbropásek (Argynnis paphia) ČR se vyskytuje na lesních loukách a mýtinách. Batolec duhový (Apatura iris) ČR, O dosahuje v rozpětí křídel od 70 do 80 mm. Můžeme ho spatřit na vlhčích lesních cestách nebo při okrajích lesů. V odpoledních hodinách často poletuje v korunách stromů. Dospělci se živí rozkládajícími se živočišnými látkami, výkaly, kvasící mízou stromů nebo nektarem. Housenka se živí listím topolů. Barvoměna na křídlech samce je způsobena lomem paprsků světla. Babočka admirál (Vanessa atalanta) ČR je motýl vyskytující se od nížin po značné nadmořské výšky. Často ho spatříme v pozdním létě ve společnosti jiných baboček na přezrálém ovoci. Brzy poté babočky admirál táhnou na svá zimoviště ve Středomoří. Babočka bílé C (Polygonia c-album) ČR je pojmenována podle skvrny ve tvaru písmene C na rubu zadního páru křídel. Její housenky žijí na kopřivách. Babočka kopřivová (Aglais urticae) ČR patří k našim nejhojnějším babočkám. Její housenky se živí kopřivami. Na podzim můžeme tento druh obdobně jako jiné babočky nalézt na chodbách domů či ve sklepech, kam se stahují k přezimování. Babočka paví oko (Inachis io) ČR patří k nejhojnějším babočkám. Její typická kresba ok na křídlech představuje výstražné zbarvení. Housenky žijí na kopřivách.

45

Okáč lipnicový (Pyronia tithonus) ČR+ patří k našim původním druhům, v současné době je však v ČR považován za vyhynulý. Jeho housenky žijí na lipnicovitých rostlinách. Vřetenuška obecná (Zygaena filipendulae) ČR se vyskytuje na bezlesých stanovištích. Aktivní je v nejteplejších částech dne. Její housenky najdeme na bobovitých rostlinách. Monarcha stěhovavá (Danaus plexippus) je původně severoamerický druh, který se dnes vyskytuje v různých částech světa. Tento motýl je znám svými hromadnými migracemi. Na podzim se stěhuje přes značnou část amerického kontinentu na Floridu, do Kalifornie nebo k hranicím Mexika, kde přezimuje.

ŘÁD – BLANOKŘÍDLÍ (HYMENOPTERA) Patří k hmyzu s proměnou dokonalou. Ústní ústrojí je kousací (lumek), popřípadě jsou mandibuly nevýrazné a ústní ústrojí má charakter lízavě sacího (včela). Mezi těmito hraničními typy ústních ústrojí existuje celá řada přechodných typů (mravenci). Blanokřídlí mají blanitá křídla, hlavu s velkýma očima, tři temenní očka a různě dlouhá tykadla. Mají dobře vyvinuté kladélko, ze kterého je u mnoha druhů odvozeno žihadlo. Žihadlo většinou neslouží ke kladení vajíček, ta tělo opouštějí otvorem u jeho báze. Častá je partenogeneze. Z neoplozených vajíček se líhnou samci, z oplozených samice – dělnice nebo matky (královny). Společenstva mravenců, čmeláků, některých vos a včel představují složitě organizovaná seskupení s nejméně jednou plodnou samicí (královnou) a více neplodnými samicemi (dělnicemi). Samci se kromě oplození nových samic na dalším rozvoji kolonie nepodílejí. Pilořitka veliká (Urocerus gigas) ČR má tělo až 40 mm dlouhé. Její larvy se vyvíjejí v různých jehličnatých stromech. Samička pronikne dlouhým kladélkem asi 1 cm pod kůru a naklade vajíčka. Pilořitka vzbuzuje svou velikostí a zbarvením napodobujícím sršně respekt, je však neškodná, protože nemá žihadlo. Lumek veliký (Rhyssa persuasoria) ČR měří bez kladélka asi 30 mm, s kladélkem samice až 80 mm. Kladélkem se provrtává skrz dřevo do chodby, kde cítí larvu pilořitky. Probodnutím ji ochromí, a pak na ni (uvádí se i do ní) klade vajíčko. Po vylíhnutí se larva lumka paralyzovanou larvou pilořitky (a údajně i jiného dřevokazného hmyzu) živí. Bodnutí kladélkem lumka může být dosti bolestivé. Lumčík žlutonohý (Apanteles glomeratus) ČR je parazitoidem v tělech housenek motýlů. Napadá především bělásky, do nichž klade svá vajíčka (až 150 kusů). Larvy se živí nejprve hemolymfou a tukovou tkání své „živé konzervy“, v závěrečném stadiu i důležitými vnitřními orgány. Po úhynu hostitele larvy tělo opouští a kuklí se na jeho povrchu. Žlabatka růžová (Rhodites rosae) ČR má tělo asi 5 mm dlouhé. Objevuje se na mezích a křovinatých místech, kde roste růže šípková. Samička klade do pupenů živné rostliny vajíčka. Přítomnost larev vede k bujení pletiv a tvorbě chuchvalcovitých hálek. Pokud hálku rozlomíme, najdeme několik larev uvnitř ve zvláštních komůrkách. Mravenec lesní (Formica rufa) ČR, O žije sociálním způsobem života, kolonie čítají 500 – 800 tisíc jedinců. V mraveništi mravence lesního je jedna nebo více královen, které kladou oplozená i neoplozená vajíčka, ze kterých se vyvíjejí okřídlení pohlavní jedinci (z oplozených vajíček budoucí královny, samci z neoplozených vajíček) nebo neokřídlené dělnice (z oplozených vajíček). Larvy budoucích okřídlených pohlavních jedinců jsou krmeny z volátka dělnic zvláštní potravou, kterou nedostávají larvy dělnic. Okřídlení mravenci opouštějí po vylíhnutí hnízdo a vydávají se na svatební let. Při něm dochází k páření, po kterém samci hynou a samice ztrácejí křídla. Při kopulaci získává budoucí královna od samce sperma pro celý svůj následný život. Po skončení svatebního letu zakládá samice novou kolonii. Zakládá buď zcela nové mraveniště (z nakladených vajíček musí sama odchovat prvních asi 10 dělnic), nebo vyhledá mraveniště mravence otročícího (Formica fusca) ČR. Když pronikne do hnízda tohoto druhu, usmrtí jeho královnu a převezme její místo. Časem původní obyvatelé vymírají a mraveniště se stane čistou kolonií mravence lesního. Nová královna může být po rojení také vtažena zpět do mateřského mraveniště a posiluje původní populaci. Potravou mravence lesního je hmyz a jiní drobní živočichové. Živí se také sladkou šťávou zralých plodů, olejnatými semeny a medovicí. Mravenci patří k významným šiřitelům semen a plodů v lesních ekosystémech (tzv. myrmekofylie).

46

Mravenec faraon (Monomorium pharaonis) ČR-in je kosmopolitní druh velký asi 2 mm. Pochází z jihovýchodní Asie. Je teplomilný, proto vyhledává místa ve vytápěných objektech. V domácnostech, kde se živí potravinami, je častým nezvaným hostem. Vosa obecná (Paravespula vulgaris) ČR se vyznačuje nápadným černožlutým zbarvením, které signalizuje nejedlost a schopnost účinné obrany pomocí žihadla. Žihadlo jí slouží k obraně a na rozdíl od včel i k lovu kořisti. Žihadlo nezůstává vězet v ráně jako u včel, po použití se zatahuje zpět. Vosy jsou společenským hmyzem. Nová královna po přezimování zakládá hnízdo. Než se vylíhne první generace dělnic, pečuje o larvy a přistavuje nové buňky. Později už jen klade vajíčka, vše ostatní zabezpečují dělnice. Dělnice občas kladou i neoplozená vajíčka, ze kterých se líhnou samci (obdobná situace nastává i u včel a mravenců). Hnízdo je umístěno v dutinách nebo v děrách pod zemí, které dělnice podle potřeby mohou kusadly prohlubovat. Tvoří jej nad sebou naskládané plástve schované pod vnějším obalem. Stavební hmotou je dřevní vláknina smíchaná se slinami. Potravou dospělců je hmyz, sladké ovoce a šťávy, popřípadě včelí med. Larvy se živí kašovitou směsí z rozžvýkaného hmyzu smíšenou s výměškem podhltanových žláz dělnic. Larvy se po trojím svlékání kuklí ve vlastním zámotku (kokonu) v komůrkách (buňkách) plástu. Na konci léta královna klade vajíčka, z nichž se vyvíjejí pohlavní jedinci (samci z neoplozených vajíček, královny z oplozených). Po uhynutí královny spěje opuštěná kolonie, čítající v největším rozkvětu stovky až tisíce jedinců, k úpadku. Dělnice vymírají a během zimy se hnízdo rozpadá. Sršeň obecná (Vespa crabro) ČR je velká od 20 do 35 mm. Její žihadlo nemá zpětné háčky a slouží k obraně i lovu kořisti. Bodnutí sršně může být v ojedinělých případech životu nebezpečné. V ohrožení jsou zejména osoby zasažené do citlivých míst na těle (jazyk, krk, hlava) a osoby alergické. Sršně bodají naštěstí jen při ohrožení. Při kontaktu s žahavými druhy blanokřídlých stačí zachovat rozvahu a setkání se většinou obejde bez následků. Sršně si staví hnízda hlavně v dutinách stromů, případně vyhledávají úkryty na půdách chat, kůlen apod. Základním materiálem pro stavbu rozměrných hnízd je rozmělněné dřevo. Jejich kolonie jsou jednoleté (zimu přečkávají pouze oplozené královny) a čítají od 100 – 700 po 2000 – 5000 jedinců se sociální strukturou jako u vos. Sršni se živí hmyzem (hlavně mouchami), zralým ovocem, mízou poraněných stromů a někdy i medem, který odnášejí z hnízd včel. Získanou stravou v kašovité podobě krmí rovněž své larvy. Vosík francouzský (Polistes gallicus) ČR je menším druhem vosy, která staví jednoduchá jednopatrová hnízda připevněná k podkladu stopkou. Hnízda nemají obal, a proto můžeme pozorovat přímo jednotlivé buňky. Na jaře zakládá několik oplozených samic hnízdo. Po nakladení vajíček požírá nejsilnější samice vajíčka ostatních, až ty přijmou úlohu dělnic. Čmelák skalní (Bombus lapidarius) ČR, O je černý s červeně zbarveným koncem zadečku. U nás žije ještě několik podobně zbarvených druhů. Vytváří jednoleté kolonie, což platí i o jiných druzích našich čmeláků, stejně jako následující údaje. V kolonii najdeme královnu a neplodné samice – dělnice. Samečkové se rodí, podobně jako u včel, z neoplozených vajíček a po oplození budoucích královen hynou. Oplozené královny opouštějí původní hnízdo, přezimují a na jaře zakládají nová hnízda. O své první larvy se královna stará sama, později péči o hnízdo přebírají dělnice. Med čmeláci ukládají do prázdných kokonů, pyl do voskových buněk. Produkce medu je však daleko nižší než u včel. Samičky čmeláků mají žihadlo, jímž mohou citelně bodnout. Čmelák zemní (Bombus terrestris) ČR, O je hojný, žlutočerně zbarvený čmelák s bílým koncem zadečku. V brzkém jaře můžeme spatřit, jak samička hledá dutinu k založení nového hnízda. V hnízdech bývá až 500 jedinců. Čmeláci obecně jsou významnými opylovači rostlin. Jejich sosák je asi o 1 mm delší než včelí, proto mohou opylovat i jiné květy než včely (např. jetel). Na rozdíl od včel jsou také využitelní jako trvale přítomní opylovači ve sklenících. V posledních letech roste snaha chovat čmeláky jako opylovače v úlech. Včela medonosná (Apis mellifera) ČR je díky úsilí člověka rozšířena po celém světě. Patří k sociálně žijícímu hmyzu, který tvoří až 70 tisícová trvalá společenstva. Včelí společenstvo tvoří jedna královna tj. plodná samice, dělnice a v určité roční době i trubci - samci. Dělnice jsou nedospělé samice, jejichž pohlavnost je potlačována feromonem nasycenou hmotou produkovanou královnou, kterou si dělnice vzájemně předávají. Dělnice mají žlázy vylučující vosk pro stavbu pláství, delší sosák k sání nektaru z květů, na zadních chodidlech kartáček ke sbírání a na holeních 47

prohlubeň (košíček) k přenášení pylu. Jakmile se v úlu vylíhne první královna, všechny ostatní nevylíhlé královny usmrtí žihadlem, které nemá zpětné háčky a vydává se na svatební let. Společně s ní vylétají trubci, jejichž životním údělem je oplodnit královnu. Královna se za letu (podle jiných zdrojů na zemi) páří postupně s 6 – 15 trubci, jejichž uvnitř těla uložený penis v důsledku plnění hemolymfou vyhřezne ven. Po ukončení ejakulace se stupňuje tlak v penisu, až jeho stěna praskne, což umožňuje osamostatnění královny a možnost kopulace s dalším trubcem. Zbytky samčích pohlavních orgánů, které uvíznou v těle královny, nejsou dalšímu páření na překážku. Trubci po páření umírají. Ostatní trubci, kteří se páření neúčastnili, nejsou již nadále dělnicemi krmeni, jsou vyháněni z hnízda a také umírají. Po svatebním letu se oplozená královna vrací do úlu. Ten ještě před líhnutím nové královny opustila stará královna s polovinou včel, aby založila nové hnízdo. Tento jev nazýváme rojení. Rojící se včely si s sebou odnášejí z úlu i více než kilogram medu. Královna žije 4 až 5 let. Jejím úkolem je snášet vajíčka (za život více než 500 000), které umísťuje do šestihranných buněk plástu. Buňky jsou různé velikosti podle budoucího pohlaví jedinců (největší jsou tzv. matečníky pro budoucí královny). Zda se z larev vyvinou dělnice nebo královny, určuje kvalita a množství potravy, kterou mladé dělnice (mladušky) produkují ve svém hltanu (tzv. mateří kašička) v období mezi 6. – 12. dnem jejich života. Larvy královen jsou krmeny tímto produktem stále, larvy dělnic jen první tři dny vývoje (poté je mladušky živí zkvašeným pylem a medem). Z neoplozených vajíček se vyvíjejí trubci. Trubci na rozdíl od dělnic a královny nemají žihadlo. Žihadlo včel má zpětné háčky, proto při bodnutí zůstane zachycené v ráně, dojde k jeho vytržení i s vnitřnostmi a jedovým váčkem a včela hyne. Včelí jed je považován za účinnější než vosí. Dělnice žijí jen jednu sezónu a za tuto dobu procházejí několika pracovními činnostmi – coby tzv. mladušky čistí úl, krmí královnu a larvy, staví plásty, stráží vchod do úlu a nakonec se z nich stávají létavky, které sbírají pyl a nektar. Při letech za potravou využívají svých pozoruhodných navigačních a komunikačních schopností. Přes vegetační sezónu je potravou včel nektar a pyl. Na zimu a pro období nepříznivého počasí vytvářejí včely v buňkách některých plástů zásobní potravu ve formě medu. Med tvoří z nektaru, medovice mšicosavého hmyzu a výměšků svých hltanových žláz. Nektar přinášejí dělnice – létavky ve volátku (ingluvies) s kapacitou okolo 20 mm krychlových a v úle ho vyvrhnou k dalšímu zpracování mladuškám. Ty směs obohacují výměšky svých hltanových žláz a zároveň jej zahušťují. Zráním v buňkách plástu potom vzniká trvanlivý med. Zimu přečkávají včely shluklé do chumáče, jehož vnitřní struktura se odvíjí od teplotních poměrů. V centru chumáče, kde je teplota 25 – 30 °C, přebývá královna. Kromě královny (matky) přezimuje také část dělnic (zejména mladušek). Význam včel nespočívá jen v tvorbě včelích produktů, ale zejména v opylování kulturních i planě rostoucích rostlin. Zlatěnka ohnivá (Chrysis ignita) ČR se zdržuje na sluncem vyhřátých místech. Imaga mají zakrnělé žihadlo. Vajíčko klade zlatěnka do hnízd samotářských vos a včel. Vylíhlá larva usmrtí vajíčko hostitele a živí se paralyzovanými larvami, které do hnízda připravila samička hostitele pro svou vlastní larvu. Kodulka evropská (Mutilla europaea) ČR připomíná vzhledem brouka pestrokrovečníka mravenčího (Thanasimus formicarius) ČR či mravence. Bezkřídlá samička má žihadlo, kterým citelně bodá. Vajíčka klade v hnízdech čmeláků do buněk s larvami, jimiž se larvy kodulky po vylíhnutí živí. Kutilka písečná (Ammophila sabulosa) ČR se vyskytuje na teplých písčitých stanovištích. Samička vyhrabává v zemi hnízda. Do hnízda přináší několik žihadlem ochromených housenek, ke kterým klade vajíčko. Vylíhlá larva se připravenými „živými konzervami“ živí. Dospělá kutilka saje nektar. PODKMEN – KORÝŠI (CRUSTACEA) Jsou to převážně vodní živočichové obývající moře i sladké vody. Několik druhů se přizpůsobilo životu na souši. Stavba těla je poměrně různorodá. Články vytváří tři tvarově odlišné skupiny – hlavu, hruď a zadeček. U mnohých druhů srůstá hlava s několika články hrudi a vytváří hlavohruď. Korýši mají dva páry tykadel (antenuly a antény). Jejich tělo chrání chitinová kutikula inkrustovaná vápenatými solemi. Dýchají žábrami v podobě přívěsků na končetinách nebo celým povrchem těla. Druhy, které přešly druhotně k suchozemskému životu, dýchají tracheálním orgánem (systém jemných trubiček, který umožňuje přijímat vzdušný kyslík do orgánů připomínajících plicní vaky) uloženým v zadních končetinách. Zrakové ústrojí je dvojího typu – pár složených očí a jednoduchá naupliová očka u larev (a 48

někdy i dospělců). Čichové, hmatové a statokinetické orgány jsou především na tykadlech. Vylučovací orgány tvoří pozměněné metanefridie. Podle umístění vývodu se označují jako antenální žlázy (např. u rakovců, ústí u základu tykadel) nebo maxilární žlázy (např. u buchanek, ústí u základu čelistí). Jsou to převážně gonochoristi. Výjimku tvoří některé přisedlé nebo parazitické druhy, které jsou hermafroditické - vyskytují se pouze u svijonožců (Cirripedia). Většina korýšů se stará o vajíčka až do jejich vylíhnutí. Vývin je přímý nebo nepřímý. Vyskytují se larvy nauplius (mají jednoduché naupliové očko) nebo zoea (u mořských rakovců, má pár složených očí). Korýši tvoří důležitou součást potravy ryb, kytovců a také člověka. Některé druhy jsou parazitické. Mohou být také mezihostitelé motolic, tasemnic a hlístic. MODELOVÝ ORGANISMUS: RAK ŘÍČNÍ (ASTACUS FLUVIATILIS ) Dosahuje velikosti od 12 do 20 cm. Hlavohruď raka je kryta krunýřem (karapaxem), který je inkrustován vápenatými solemi. Celý pokryv těla je během života mnohokrát svlékán, frekvence se se stářím raka postupně snižuje. Během svlékání rak nepřijímá potravu a skrývá se, než nový pokryv ztvrdne. Svlékání je řízeno hormonálně, prostřednictvím hormonu ekdysonu. Se svlékáním souvisí přítomnost vápenatých tělísek v postranních výběžcích žaludku (tzv. rakůvky). Do nich rak před svlékáním ukládá vápenaté soli ze starého krunýře a ze zásob následně buduje krunýř nový. Tělo raka je rozlišeno na hlavohruď a zadeček. Každý tělní článek nese jeden pár končetin. Rak má celkem 19 párů končetin. První pár tvoří malá tykadla (antenuly) s hmatovou funkcí. V jejich základním článku je umístěn statický orgán (dutina vyplněná rosolovitou tekutinou, ve které se pohybují drobná zrnka písku informující svým tlakem raka o poloze jeho těla) a chemoreceptor. Druhý pár tvoří velká tykadla (antény). V základním článku mají vylučovací žlázu metanefridiálního typu (antenální žláza). Třetím párem jsou kusadla (mandibuly), čtvrtý a pátý pár představují dva páry čelistí (maxily) s makadly. Šestý až osmý pár končetin již vyrůstají z hrudních článků. Jedná se o čelistní nožky, které uchvacují potravu a pomáhají při jejím zpracování. Jejich víření zároveň přivádí proud vody směrem k žábrám. Devátý až třináctý pár tvoří kráčivé končetiny. Vyrůstají také z hrudi. První pár kráčivých noh nese velká klepeta sloužící k obraně či lovu kořisti, další dva páry mají malá klepítka a zbývající dva páry jsou zakončeny drápkovitými výběžky. Čtrnáctý až osmnáctý pár tvoří zadečkové končetiny. Samičky na nich nosí nalepená nakladená vajíčka a po vylíhnutí i malé ráčky. Poslední pár je od ostatních zadečkových končetin tvarově odlišený. Společně s posledním článkem zadečku zvaným telson tvoří ocasní vějířek, který slouží k plavání a kormidlování. Rak dýchá žábrami umístěnými po stranách hlavohrudi a zejména na výběžcích (epipoditech) kyčlí všech pěti párů kráčivých končetin. Systém žaberních přívěsků je kryt karapaxem. Cévní soustava je otevřená. Vakovité srdce s několika páry ostií je uloženo ve hřbetní části těla. Hemolymfa je bezbarvá. Nervová soustava je žebříčkovitá gangliového typu s koncentrací nervové tkáně na břišní straně těla (tzv. břišní nervová páska s drobnými ganglii). Centrem nervové soustavy je velká nadhltanová a menší podhltanová zauzlina. Důležitým smyslovým orgánem jsou složené oči na stopkách, které kompenzují nedostatečnou pohyblivost hlavohrudi. Trávicí soustava začíná ústním otvorem, zpracovaná potrava dále postupuje hltanem a jícnem do přední části žaludku, která slouží k jejímu rozmělňování pomocí chitinózních výběžků. Do zadní části žaludku ústí slinivkojaterní žláza. Střevo vyúsťuje řitním otvorem na telsonu. Raci jsou gonochoristé s přímým vývojem. Samečkové dospívají ve třetím a samičky ve čtvrtém roce. Páření probíhá v srpnu až říjnu. Samečkové přenášejí samičkám do zásobních váčků zadečku spermatofory (spermie v obalech). Během rozmnožovacího období je samec schopen oplodnit čtyři až pět samic. Samička klade asi 200 vajíček. Těsně před kladením rozpouští obal spermatoforů, aby spermie mohly vajíčka oplodnit. Oplozená vajíčka se uchytí na zadečkových nožkách samice, kde se vyvíjejí do června následujícího roku.

49

Rak říční žije v čistých proudících vodách. Vyhledává skrýše pod kameny nebo vymletými břehy. Za potravou se vydává v noci. Živí se zbytky rostlin a živočichů, popřípadě loví drobné živočichy. Dožívá se až 20 let. Dříve byli raci oblíbeným pokrmem, ovšem epidemie „račího moru“, která se v Evropě rozšířila po roce 1870, způsobila konec jejich hojnému výskytu. Šlo o infekci způsobenou houbou Aphanomyces astaci. Rak říční v té době téměř vyhynul a chorobou je likvidován dodnes. Na mnoha místech je nyní nahrazen nepůvodními druhy raků. Rak říční patří mezi chráněné živočichy. TŘÍDA – ŽÁBRONOŽCI (BRANCHIOPODA) Hlava žábronožců nesrůstá s hrudními články. Na hrudních nožkách jsou žaberní přívěsky, které slouží k dýchání a filtrování potravy. Žábronožka solná (Artemia salina) se vyskytuje ve slaných jezerech. Její vajíčka jsou drobná, dobře snášejí vyschnutí a larvy se z nich mohou vylíhnout ještě po mnoha letech. Akvaristé nechávají larvy (nauplie) líhnout v nádržkách se slaným roztokem a používají je jako základní krmivo pro potěr ryb. V přírodě jsou žábronožky hlavní potravou plameňáků. Žábronožka letní (Branchipus stagnalis) ČR, KO dorůstá velikosti 1 až 2 cm. Jako ostatní žábronožky plave hřbetem dolů pomocí míhání hrudních nožek. Vyskytuje se od května do října v periodických tůních teplých oblastí. Přezimuje ve stadiu vajíček. Periodické tůně jsou prohlubně dočasně zaplavované jarními povodněmi či tajícím sněhem a obývané specifickou faunou. U nás je nalezneme např. v Polabí či Litovelském Pomoraví. Žábronožka sněžní (Chirocephalus grubei) ČR, KO dosahuje velikosti až 24 mm. Nacházíme ji zjara ve větších kalužích a periodických tůňkách. Larvy se líhnou v chladné vodě (často již v únoru) z loňských vajíček. Jejich vývoj je rychlý, neboť již za měsíc kladou dospělé samičky vajíčka. Má jen jednu generaci za rok, poslední jedinci hynou obvykle v květnu, když teplota vody vystoupí nad 16 °C. Listonoh letní (Triops cancriformis) ČR, KO bývá včetně vidlice velký 8 až 10 cm. Žije v letních periodických tůňkách. Vajíčka nepotřebují k dalšímu vývoji vyschnutí, snáší ho ale dobře. Listonoh jarní (Lepidurus apus) ČR, KO je o něco menší než listonoh letní. Rozlišovacím znakem je také přítomnost miniaturní lupínkovité ploutvičky mezi výběžky zadní vidlice. Hrotnatka obecná (Daphnia pulex) ČR je nazývána též perloočka. Její velikost se pohybuje od 1,5 do 4 mm. Hlavní pohybovou funkci mají dvouvětevná tykadla vykonávající trhavé pohyby. Obrvené hrudní nožky slouží k filtraci vody a k zachycování potravy. Má jedno naupliové očko a jedno velké složené oko (vzniklé sblížením dvou očí). V rámci rozmnožovacích cyklů se často uplatňuje partenogeneze. Vyskytuje se ve stojatých sladkých vodách. Živí se planktonem a detritem. Hrotnatky jsou samy potravou ryb a jiných planktonofágních živočichů. TŘÍDA – KLANONOŽCI (COPEPODA) Jedná se o drobné korýše s válcovitým tělem a dlouhými tykadly. Dýchají celým povrchem těla. Samičky nosí snesená vajíčka slepená do jednoho či dvou vaječných váčků až do vylíhnutí larev. Jsou významnou součástí zooplanktonu. Buchanka obecná (Cyclops strenuus) ČR je nejznámější z klanonožců. Její velikost se pohybuje kolem 2 mm. Své vědecké jméno dostala podle bájného obra Kyklopa, neboť má na hlavě jedno velké oko (vzniklé spojením třech původních). Je dravá, loví vířníky nebo jiné planktonní korýše a jejich larvy. Samičky nosí po stranách zadečku dva vaječné váčky s oplozenými vajíčky. Vznášivka obecná (Eudiaptomus vulgaris) ČR je významnou součástí planktonu. Samičky mají na zadečku pouze jeden váček s vajíčky.

50

TŘÍDA – KAPŘIVCI (BRANCHIURA) Zástupci skupiny jsou parazity mořských i sladkovodních ryb. Kapřivec plochý (Argulus foliaceus) ČR je asi 8 mm velký vnější parazit ryb. Na vhodném místě na těle ryby se přisaje, probodne rybě pokožku a saje jí krev. Potom vydrží až tři týdny bez další potravy. Napadené ryby se snaží kapřivců zbavit otíráním o kameny, čímž si způsobují oděrky a jsou vystaveny riziku sekundárních infekcí. Kapřivci jsou nebezpeční zejména pro plůdek, neboť do hostitele vypouštějí silný toxin. TŘÍDA – JAZYČNATKY (PENTASTOMIDA) Jsou to parazité s komplikovaným vývojovým cyklem. Dospělci žijí v různých částech dýchacího systému (postranní nosní dutiny, nosní dutina, plíce) plazů, savců či ptáků. Jazyčnatka tasemnicová (Linguatula serrata) ČR žije v horních dýchacích cestách psovitých šelem, přičemž samice dosahuje délky až 13 cm. Oplozená vajíčka jsou hostitelem vykýchána na vegetaci a po pozření probíhá další vývoj v býložravcích. V tropech bývá mezihostitelem i člověk, koncovým hostitelem se však stává výjimečně. TŘÍDA – SVIJONOŽCI (CIRRIPEDIA) Jsou to převážně mořští korýši s přisedlým způsobem života. Svijonožec přílepkový (Balanus tintinnabulum) dorůstá velikosti 3 až 5 cm. Vyskytuje se v Atlantském oceánu. Žije ve velkém množství na skalách, kamenech i trupech lodí a také na tělech kytovců nebo mlžů. Vilejš stvolnatý (Lepas anatifera) vytváří asi 5 cm velkou schránku, která je k podkladu přichycena prostřednictvím asi 75 cm dlouhého stvolu. TŘÍDA – RAKOVCI (MALACOSTRACA) Rakovci jsou druhově nejbohatší skupinou korýšů. Zahrnují množství hospodářsky využívaných druhů.

ŘÁD – BEZKRUNÝŘKY (BATHYNELLACEA) Bezkrunýřka slepá (Bathynella natans) ČR dosahuje velikosti kolem 2 cm. Objevil ji český zoolog František Vejdovský v r. 1882 v jedné ze studní v Karmelitské ulici v Praze. Oči jí zcela chybějí. Žije v podzemních vodách o teplotě 8 až 10 °C. Vyšší teploty poškozují vajíčka. Živí se detritem.

ŘÁD – STEJNONOŽCI (ISOPODA) Beruška vodní (Asellus aguaticus) ČR dosahuje velikosti 8 až 13 mm. Žije ve stojatých nebo mírně tekoucích vodách. Její potravou jsou nárosty řas na kamenech a zbytky rostlinstva. Stínka zední (Oniscus asellus) ČR obývá velmi hojně sklepy, vlhké zdi a zákoutí. Nesvinuje se do kuličky. Jako ostatní suchozemští zástupci našich stejnonožců dýchá pomocí zadních končetin, které obsahují rozvětvené dutinky (tracheální plíce) omývané hemolymfou. Svinka obecná (Armadillidium vulgare) ČR se podobá stínkám, na rozdíl od nich se však dokáže svinout v kuličku a je suchomilnější.

51

ŘÁD – RŮZNONOŽCI (AMPHIPODA) Blešivec potoční (Gammarus fossarum) ČR bývá velký 12 až 15 mm. Vyžaduje velmi čistou a na kyslík bohatou vodu. Proto žije v horských potocích nebo v mírně tekoucích dostatečně okysličených vodách. Slouží jako bioindikátor saprobity (hnilobného znečištění vody). Některé druhy blešivců se vyskytují v krasových vodách a studních.

ŘÁD – KRUNÝŘOVKY (EUPHAUSIACEA) Krunýřovka krillová (Euphausia superba) je kolem 5 cm velký korýš, vyskytující se v mořích kolem Antarktidy. Vytváří zde obrovská hejna, která jsou potravou velryb.

ŘÁD – DESETINOŽCI (DECAPODA) Garnát obecný (Crangon crangon) dorůstá velikosti 4,5 až 8 cm. Patří mezi hospodářsky nejvýznamnější korýše při evropském pobřeží. Samci se suší a zpracovávají na hnojivo a krmivo pro hospodářská zvířata. Samice se mrazí nebo konzervují pro kuchyňské účely. Kreveta baltická (Palaemon squilla) se masově vyskytuje v Severním a Baltském moři. Mnohé druhy krevet jsou loveny a konzumovány. Kreveta drsná (Stenopus hispidus) se vyskytuje v tropických mořích celého světa. Jedná se o tzv. krevetu „čističe“, která zbavuje kůži ryb různých parazitů. Některé druhy ryb vylučují při kontaktu s těmito korýši zvláštní sliz, který má vysoký obsah živin – jakousi odměnu za vykonanou práci. Langusta obecná (Palinurus vulgaris) se vyskytuje v Atlantském oceánu a Středozemním moři. Dosahuje hmotnosti až 8 kg. Langusty nemají klepeta a jsou oblíbenou pochoutkou. Rak říční (Astacus fluviatilis) ČR, KO je naším původním druhem. Vyskytuje se v čistých proudících vodách. Má schopnost regenerace – při svlékání dokáže během asi tří let částečně nahradit ztracené klepeto. V minulosti byli raci loveni a konzumováni. Jejich schránka obsahuje modré a červené barvivo. Modř se při vaření rozkládá a raci tak získávají červenou barvu. Díky znečištěným vodám a račímu moru (plísňové onemocnění vyvolané oomycetou Aphanomyces astaci, jejíž hyfy prorůstají do nitra raka a napadají nervový systém) je vzácný. Je však uměle odchováván (projekt Astacus Olomouc) a místy zpětně vysazován. Rak kamenáč (Astacus torrentium) ČR, KO žije v čistých podhorských potocích a říčkách. Je náš původní druh, který je dnes velmi vzácný. Rak bahenní (Astacus leptodactylus) ČR-in, O pochází z východní Evropy a k nám byl dovezen z Haliče. Není tak náročný na kvalitu vody jako naše původní druhy raků a žije i ve stojatých vodách. Typickým znakem jsou nápadně úzká klepeta. Obdobně jako naše původní druhy je ohrožován račím morem. Rak americký (Orconectes limosus) ČR-in je původem ze Severní Ameriky. Byl vysazen v Německu a odtud zavlečen na různá místa Evropy. Rak americký snáší větší znečištění vody než naše druhy, proto se u nás bude pravděpodobně šířit stále více. Je přenašečem račího moru, proti kterému je imunní. Humr evropský (Homarus gammarus) obývá evropské pobřežní vody. Dosahuje velikosti až 50 cm při hmotnosti kolem 4,5 kg. Jedno klepeto bývá silnější než druhé. Humři obývají skalnatá pobřeží. Jejich potravu tvoří uhynulé ryby, dále korýši, mlži, plži a ostnokožci. Maso humrů je vybranou lahůdkou. Kvůli intenzivnímu lovu jich značně ubývá. Poustevníček severský (Pagurus bernhardus) žije v mělkých pobřežních vodách. Poustevníček mívá na svém obydlí (prázdné ulitě) přisedlou sasanku plášťovou (Adamsia palliata). Sasanka se díky jeho pohybu dostává k novým zdrojům potravy a zároveň poustevníčka chrání žahavými vlákny před nepřáteli.

52

Krab kamčatský (Paralithodes camtschatica) se vyskytuje v severní části Tichého oceánu. Samci tohoto druhu mohou dosáhnout hmotnosti až 8 kg a rozpětí jejich nohou může být až 120 cm. Tito krabi se loví a jejich maso se prodává konzervované. Krab říční (Eriocheir sinensis) ČR-in se původně vyskytoval v řekách úmoří Žlutého a Východočínského moře. Lodní dopravou byl zavlečen do Evropy. U nás se poprvé objevil v roce 1928 v Labi a později i ve Vltavě. Velikost jeho krunýře se pohybuje kolem 7 cm. Rozmnožuje se v moři. Ve stáří asi 20 měsíců putuje proti proudu řek do vnitrozemí. Překážky ve vodě obchází po souši. Ve stáří 4 až 5 let se vrací do moře. Krab pobřežní (Carcinus maenas) obývá pobřeží Středozemního moře a Atlantského oceánu. Žije na skalnatých pobřežích, molech, přístavních hrázích a plážích. Zahrabán ve vlhkém písku dokáže dlouho přežít mimo vodu. Velekrab japonský (Macrocheira kaempferi) patří mezi největší korýše. Vyskytuje se v Tichém oceánu u jihovýchodního pobřeží Japonska. Velikost jeho krunýře se pohybuje od 25 do 30 cm, rozpětí nohou činí od 250 do 350 cm. Hmotnost velkých jedinců přesahuje 15 kg. KMEN – DRÁPKOVCI (ONYCHOPHORA) Zástupci kmene se vyznačují znaky typickými pro mnohé členovce (vzdušnice) i kroužkovce (nečlánkované končetiny). Drápkonoš kapský (Peripatopsis capensis) se vyskytuje v jižní Africe. Dosahuje asi 5 cm délky. Loví drobné bezobratlé živočichy. KMEN – ŽELVUŠKY (TARDIGRADA) Skupina je pozoruhodná svými schopnostmi odolávat extrémně nepříznivým vnějším podmínkám. Želvušky si udržují životaschopnost v teplotách –200 °C po dobu mnoha měsíců. Přežívají dokonce i teploty blížící se 0 °K nebo naopak přes +90 °C. Po dobu několika let přečkávají ve stavu strnulosti vyschnutí těla a za příznivých podmínek se opět stávají aktivními (schopnost tzv. anabiózy). Medvíďátko obecné (Macrobiotus hufelandi) ČR je naším nejběžnějším druhem želvušky. Živí se vysáváním buněk mechů. KMEN – MĚKKÝŠI (MOLLUSCA) Jedná se o sladkovodní, mořské nebo suchozemské živočichy. Příslušníci kmene mají vyvinutou pravou druhotnou dutinu tělní – coelom. Coelom má u měkkýšů malý rozsah – je omezený pouze na prostor dutiny osrdečníku a pohlavních žláz, ostatní prostor vyplnil houbovitý mezenchym, který způsobuje, že tělo měkkýšů je měkké a houbovité. Měkkýši dosahují velikosti od 2 mm do 16 metrů (zřejmě i daleko více). Mají nečlánkované tělo, které je složeno z hlavy (u mlžů druhotně chybí), svalnaté nohy a útrobního vaku, jehož povrchová vrstva se nazývá plášť. Typickým znakem většiny měkkýšů je přítomnost pevné schránky, vytvářené četnými žlázkami pláště. Schránka v podobě ulity u plžů či lastur u mlžů je tvořena vnější vrstvou tvořenou organickou látkou konchiolinem, střední vrstvou tvořenou uhličitanem vápenatým zpevněným konchiolinem a vnitřní perleťovou vrstvou, která se skládá z vrstviček konchiolinu a aragonitu. Perleťová vrstva může chybět (např. u suchozemských plžů). U některých měkkýšů je schránka redukovaná na destičku (slimáci, někteří hlavonožci) nebo na zrnka, která jsou přerostlá pláštěm (plzáci). Schránka může i zcela chybět (chobotnice). Pevné schránky poskytují měkkýšům mechanickou ochranu. Stavba vnitřních orgánů měkkýšů dosahuje různé úrovně podle vývojového postavení i způsobu života. Cévní soustava je otevřená, u hlavonožců uzavřená či téměř uzavřená. V hemolymfě je přítomno krevní barvivo hemocyanin obsahující měď nebo vzácně hemoglobin obsahující železo. Dýchají žábrami nebo plicním vakem, který vznikl přetvořením stěn plášťové dutiny. Nervová soustava je u starobylých skupin spíše žebříčkovitého typu (červovci, chroustnatky a přílipkovci), u evolučně pokročilejších se vyvinulo pět párů ganglií v různých částech těla. U hlavonožců vytváří ganglia velkou mozkovou zauzlinu. Oči měkkýšů jsou různých typů, z nichž nejdokonalejšími jsou komorové oči 53

hlavonožců. U vodních zástupců jsou v plášťové dutině uložena osfradia – chemoreceptory, které kontrolují kvalitu vody. Měkkýši jsou odděleného pohlaví i hermafroditi. Vývin probíhá většinou přes larvu (veliger nebo glochidium). Můžeme se setkat i s vývinem přímým. MODELOVÝ ORGANISMUS: HLEMÝŽĎ ZAHRADNÍ (HELIX POMATIA) Hlemýžď zahradní má měkké nečlánkované tělo, které je složeno z hlavy, svalnaté nohy a útrobního vaku. Hlava nese smyslové orgány. Má dva páry zatažitelných tykadel. Miskovité oči, pomocí nichž je hlemýžď schopen vnímat směr světla, nikoliv však obraz (tzv. směrové vidění) jsou na konci druhého (delšího) páru tykadel. První pár tykadel slouží k hmatovému vnímání. Noha je orgánem pohybu. Je tvořena zejména svalovinou. Noha má ploché chodidlo s pokožkou obsahující slizové žlázy. Žlázy produkují sliz usnadňující pohyb po podkladu. V útrobním vaku jsou uloženy tělní orgány. Pokožka pláště útrobního vaku je na okrajích vytažena do záhybů. Mezi nohou a pláštěm vzniká volně otevřená plášťová dutina s dýchací funkcí. Četnými žlázkami vytváří plášť pevnou pravotočivou schránku (ulitu) z organické hmoty konchiolinu a uhličitanu vápenatého. Ulita poskytuje hlemýždi mechanickou ochranu. Na zimu ji uzavírá pórovitým, pro plyny propustným zvápenatělým víčkem (epiphragmou). Za nepříznivých podmínek ji v létě uzavírá jen pergamenovitou blankou. Trávicí soustava je zřetelně vyvinutá. V ústní dutině je jazyková páska (radula) s chitinózními zoubky, která slouží ke strouhání potravy. Hlemýžď je býložravec. Do žaludku ústí slinivkojaterní žláza (hepatopankreas), která produkuje enzymy štěpící celulózu na stravitelné sacharidy. Řitní otvor vyúsťuje poblíž vchodu do plášťové dutiny. Vylučovacími orgány jsou metanefridie s vývodem do plášťové dutiny. Cévní soustava je dobře vyvinutá, kapiláry jsou však otevřené a hemolymfa se proto rozlévá do houbovitého mezenchymu. Krevním barvivem je hemocyanin obsahující měď. Hlemýžď patří k plicnatým plžům, u kterých se přechodem na souš vytvořil plicní vak, který je ohraničen plášťovou dutinou, jejíž stěny jsou propustné pro plyny. Vzduch se do plášťové dutiny dostává z venku dobře viditelným dýchacím otvorem. Kromě plicního vaku dýchá hlemýžď i celým povrchem těla. Nervovou soustavu tvoří pět párů ganglií v různých částech těla (např. v noze pár ganglií pedálních) propojených nervovými provazci. Hlemýždi jsou hermafroditi. Na jaře u nich dochází po složitých námluvách k páření. Součástí jejich pohlavního ústrojí je zvláštní aragonitový útvar – tzv. šíp. Při páření si šípy vzájemně zabodávají do těla a tak se stimulují. K oplození dochází vždy jen u jednoho partnera. Ten pak snáší po 6 až 8 týdnech v několika snůškách 20 až 60 vajíček o průměru asi 5 mm. Vyhrabává pro ně jamky, které po nakladení vajíček opět zahrabe. Vývin je přímý. Malí hlemýždi se líhnou po 20 až 30 dnech. Mají sklovitou zárodečnou ulitku. Jinak se už zcela podobají dospělcům. Dospívají přibližně za tři roky a dožívají se stáří 6 až 7 let. Velikost hlemýždě zahradního se pohybuje od 3 do 6 cm. Relativně hojně se vyskytuje ve střední a jihovýchodní Evropě. Byl zavlečen i na mnoho jiných míst, například do Severní Ameriky. Žije ve světlejších hájích, na křovinatých místech, na zahradách a vinicích. Dává přednost místům s vápnitým podkladem. Hlemýždi jsou vyhledávanou pochoutkou. O jeho chovu se zmiňují již antičtí autoři Plinius a Varro. Neustálým sběrem byl na některých místech Evropy vyhuben. Dostal se do Červené knihy Světového svazu ochrany přírody. U nás zatím vzácný není. TŘÍDA – ŠTÍTKONOŠCI (POLYPLACOPHORA) Mají schránku složenou z osmi destiček. Pomocí destiček a silných svalů se mohou svinout do klubíčka. Chroustnatka středomořská (Chiton olivaceus) je přizpůsobena životu na skalách příbojového pásma. Její široká noha vytváří dokonalou přísavku, kterou se drží na skále. Radulou oškrabuje z podkladu drobné řasy. 54

TŘÍDA – PLŽI (GASTROPODA) Jedná se o nejpočetnější a nejrozšířenější třídu měkkýšů. Žijí na souši, ve sladkých vodách i v mořích. Jejich tělo bývá členěno na hlavu, nohu a útrobní vak. Hlava nese smyslové orgány. Noha je orgánem pohybu a vylučuje sliz, který usnadňuje pohyb po podkladu. U plovoucích mořských měkkýšů může být částečně přeměněna v křídlovité výrůstky, které usnadňují pohyb ve vodě. Útrobní vak obsahuje vnitřní orgány a kryje ho spirálovitě stočená schránka. Schránka se nazývá ulita a je obvykle pravotočivá. Rozlišujeme na ní vstupní otvor s obústím (peristom), vrchol (apex) a vnitřní sloupek (columella), kolem kterého je ulita vinuta. Předožábří a zadožábří plži obývají vodní prostředí a dýchají žábrami, plži plicnatí dýchají prostřednictvím plicního vaku. Plicnatí plži žijí na souši, některé druhy i ve vodě. Díky stáčení útrobního vaku ztratilo v průběhu evoluce tělo plžů dvoustrannou souměrnost. U mořských plžů probíhá vývin přes larvu (veliger), u ostatních je přímý. PODTŘÍDA – PŘEDOŽÁBŘÍ (PROSOBRANCHIA) Ušeň mořská (Haliotis tuberculata) je nápadná ulitou s řadou otvorů, kterými vystrkuje tykadlovité výběžky pláště. Vnitřní strana ulity je pokryta perleťovou vrstvou. Vyskytuje se v teplejších pobřežních vodách, kde se živí porosty řas. Jejich schránky se používají na výrobu knoflíků nebo suvenýrů. Bahenka živorodá (Viviparus contectus) ČR se vyskytuje ve sladkých vodách. Na noze má trvalé víčko (operculum), kterým zavírá ulitu, když se do ní zatáhne. Je odděleného pohlaví. Po oplození samice zadržují vajíčka v plášťové dutině a „rodí“ již vyvinutá mláďata. Křídlatec velký (Strombus gigas) patří k největším plžům. Jeho ulita bývá až 30 cm dlouhá. Vyskytuje se v Karibském moři, kde je loven a prodáván jako suvenýr. Zavinutec tygrovaný (Cypraea tigris) je charakteristický oválnou pravotočivou schránkou, jejíž poslední závit zcela překrývá závity starší. Příbuzný druh – zavinutec penízkový (Cypraea moneta) – býval platidlem ve starověké Číně a v koloniálních dobách také v mnoha částech Afriky. Z benátského pojmenování tohoto plže s charakteristicky lesklou schránkou „porcellana“ byl odvozen název porcelánu. Tritonka indická (Charonia tritonis) patří velikostí ulity k největším plžům (schránka mívá velikost od 15 do 45 cm). Loví měkkýše, ostnokožce, korýše a dokonce i ryby. Myslivci používají ulity tritonek se seříznutým vrcholem k vábení jelenů. Ostranka jaderská (Murex brandarius) je známý plž vyskytující se v teplých evropských mořích. Od starověku byly ostranky zdrojem drahocenného nachového barviva – purpuru. K výrobě jednoho gramu purpuru bylo zapotřebí až 10 000 plžů. Barvivo se užívalo k barvení plášťů a výrobě červeného inkoustu pro byzantského císaře. K ochraně před nepřáteli využívá ostranka sasanku cizopasnou (Calliactis parasitica), která se jí někdy usazuje na ulitě. Homolice mapová (Conus geographus) dosahuje velikosti až 10 cm. Je proslulá svým jedovým aparátem, kterým v krajním případě může způsobit i smrt člověka. Dendrodoris grandiflora (Dendrodoris grandiflora) obývá mělčiny a střední hloubky ve Středozemním moři a východní části Atlantského oceánu. Je představitelem mořských plžů, kteří postrádají schránku. PODTŘÍDA – ZADOŽÁBŘÍ (OPISTHOBRANCHIATA) Zej obrovský (Aplysia depilans) dosahuje velikosti až 40 cm. Jeho ulita je jako průsvitná skořepina překryta pláštěm. Tělo vroubí široké ploutevní lemy, které mu pomáhají při plavání. Většinou se ovšem jen plazí v porostech řas a jiných rostlin, kterými se živí. Dvě ze čtyř tykadel na jeho hlavě vyčnívají jako uši, proto je lidově označován jako „mořský zajíc“. V nebezpečí vypouští červenohnědou tekutinu, která páchne po pižmu a má za úkol odstrašit nepřítele.

55

PODTŘÍDA – PLICNATÍ (PULMONATA) Plovatka bahenní (Lymnaea stagnalis) ČR má špičatou pravotočivou ulitu. Žije ve stojatých a mírně tekoucích vodách. U nás je hojná. Bahnatka malá (Galba truncatula) ČR žije v malých periodických vodách. Je mezihostitelem motolice jaterní (Fasciola hepatica) ČR. Okružák ploský (Planorbarius corneus) ČR se vyznačuje plochou ulitou. Oproti většině ostatních plžů má červené krevní barvivo podobné hemoglobinu. Vyskytuje se ve stojatých až mírně tekoucích hojně zarostlých vodách. Živí se řasami a měkkými částmi vodních rostlin. Dosahuje velikosti 1,8 až 3,7 cm. Kamomil říční (Ancylus fluviatilis) ČR má ulitu bez závitů. Od dalších našich plžů se liší téměř přisedlým způsobem života. Nemá vyvinut plicní vak ani žábry. Dýchá bohatě prokrveným okrajem pláště a kožním záhybem mezi pláštěm a nohou. Obývá tekoucí vody, hlavně kamenité potoky a řeky. Achatina obrovská (Achatina achatina) je největším suchozemským měkkýšem. Její velikost bývá od 15 do 30 cm. Z tropické Afriky byla zavlečena i do jiných oblastí světa. Bývá chována jako terarijní živočich. Hlemýžď zahradní (Helix pomatia) ČR je v mnoha zemích konzumován coby delikatesa. V některých částech Evropy je proto tento druh vzácný. Pro gastronomické účely jsou hlemýždi nejen sbíráni, ale i chováni na farmách. Před kuchyňskou úpravou jsou vkládáni do nádoby se sladkou vodou, aby se zbavili výkalů. Poté jsou usmrcováni vhozením do vařící vody. Praktikují se však i daleko komplikovanější postupy předcházející jejich úpravě. Hlemýždi se prodávají také konzervovaní a mražení. Páskovka keřová (Cepaea hortensis) ČR má páskovanou ulitu, která se vyznačuje proměnlivým zbarvením. Její velikost se pohybuje kolem 2 cm. Vyskytuje se na vlhčích místech v lesích a křovinách, na zahradách a v sadech. Je hojná. Jantarka obecná (Succinea putris) ČR je ze suchozemských plžů nejvíce vázaná na vodu. Živí se listy rákosu a ostřic. Plzák španělský (Arion lusitanicus) ČR-in se původně vyskytoval v západní Evropě, odkud byl zavlečen nejen do značné části Evropy, ale i do Severní Ameriky. U nás se vyskytuje od roku 1991. Je považován za nejškodlivějšího evropského plže. Plzák lesní (Arion rufus) ČR se stejně jako ostatní plzáci odlišuje od slimáků postavením dýchacího otvoru. Ten je umístěn na pravé přední části tělního štítu, zatímco u slimáků je v jeho zadní části. Zbarvení plzáka je nestálé, může být plavé, světle oranžové, cihlově červené, hnědé i černé. Vyskytuje se ve vlhkých lesích, na křovinatých místech, loukách a zahradách. Je všežravý. Požírá hlavně listy a plody rostlin, přiživuje se na houbách, mršinách a starých kostech. Je to hermafrodit. Slimák největší (Limax maximus) ČR dosahuje délky až 15 cm. Nalézáme ho často ve sklepích a na jiných vlhkých místech v blízkosti člověka. Modranka karpatská (Bielzia coerulans) ČR žije v horských lesích. Místy je u nás hojná, častěji se ale vyskytuje na Slovensku. Její zbarvení je, jak název napovídá, nejčastěji modré. Dorůstá délky kolem 10 cm. TŘÍDA – MLŽI (BIVALVIA) Jsou to mořští i sladkovodní dvoustranně souměrní živočichové. Mají schránku složenou ze dvou lastur. Mezi nimi je zavěšeno tělo, kryté po stranách pláštěm. Obě lastury spojuje na hřbetní straně pružný vaz (ligamentum) a často i zámek (cardo). Zámek je představován do sebe zapadajícím systémem zubů a jamek na hřbetním okraji lastur a zabraňuje jejich stranovému posunutí. Schránky k sobě přitahují dva svaly, u některých zástupců může být jeden redukován. Většina mlžů se pohybuje díky erektivní kýlovité noze, někteří v dospělosti trvale přisedají k podkladu. U mlžů chybí hlava. Plášť tvoří okolo nohy dutinu, ve které jsou uloženy žaberní listy. Nervový systém se podobá nervové soustavě plžů. Největší nervová zauzlina se nachází nad ústy. Smyslová ústrojí jsou zastoupena hmatovými a

56

čichovými ústrojími. Cévní soustava je otevřená. Pohyb hemolymfy zajišťuje srdce se dvěma předsíněmi (přivádějí okysličenou hemolymfu ze žaber) a jednou komorou. U předního okraje nohy leží ústa, která přecházejí v hltan vedoucí do žaludku. Za žaludkem následují střevní kličky s hepatopankreatem a konečník ústící do kloakálního prostoru. Odtud jsou výkaly vypuzovány vyvrhovacím otvorem spolu s odkysličenou vodou. Radula není vyvinuta. Většina mlžů je odděleného pohlaví. Larva veliger je typická pro mořské mlže, larva glochidium – parazit na kůži nebo žábrách ryb – se vyskytuje u většiny našich mlžů. Slávka jedlá (Mytilus edulis) je přizpůsobena k životu v příbojovém pásmu moře. Na podklad ji poutají tzv. byssová vlákna, produkovaná žlázou nohy. Uchycuje se na skaliskách, kamenech, kusech dřev či molech. Slávky se dožívají až 20 let. Na jejich schránkách často nalezneme korýše svijonožce. Slávky mají značný hospodářský význam, neboť jsou oblíbeným pokrmem. V jejich organismech se však hromadí různé jedy, které se tam dostávají s potravou ze znečištěného prostředí. Obzvlášť nebezpečný je jed mytilotoxin produkovaný obrněnkami. K vážné otravě stačí sníst pouhých pět slávek. Slávky podávané v restauracích obvykle pocházejí z kontrolovaných chovů, proto by jídla z nich neměla být nebezpečná. Ústřice jedlá (Ostrea edulis) se vyznačuje nepravidelnou schránkou, která má silně zvrásněný povrch. Její potravu tvoří drobné organické částice a plankton. Je schopná vytvářet i perly, ale ty nejsou příliš kvalitní. Ústřice patří mezi vyhledávané lahůdky. Chovají se, obdobně jako jiné, kulinářsky využívané druhy, ve zvláštních pěstírnách. Hřebenatka svatojakubská (Pecten jacobaeus) má nesouměrně vyvinuté lastury. Hřebenatky se konzumují, často servírované přímo ve své schránce. Na našem území můžeme v sedimentárních horninách nalézt zkameněliny druhohorních hřebenatek. Kyjovka šupinatá (Pinna nobilis) vytváří křehké lastury dosahující až 80 cm délky. Perlorodka říční (Margaritana margaritifera) ČR, KO se vyskytuje v čistých oligotrofních vodách bohatých na kyslík, kde žije napůl zahrabána na dně. Její vývoj je díky prostředí chudému na živiny velmi pomalý a dožívá se tak 60 i více let. Dorůstá velikosti do 13 cm. Dříve byly perlorodky loveny pro svou schopnost vytvářet perly, přestože perlu obsahuje pouze zlomek jedinců v populaci (1 kvalitní perla na 2700 perlorodek). Dnes jsou u nás perlorodky velmi vzácné a jejich naleziště jsou utajována. Škeble rybničná (Anodonta cygnaea) ČR, SO má tenkostěnné lastury bez zámkových zubů. Dorůstá velikosti 15 až 22 cm. Vyskytuje se v tůních a zátočinách klidnějších řek, v rybnících a přehradních nádržích. Živí se filtrováním organických částic z vody a bahna. Larva škeble (glochidium) cizopasí po určitou dobu na žábrách ryb. Zajímavá je symbióza mezi některými druhy škeblí a velevrubů a hořavkou duhovou (Rhodeus sericeus) ČR. Tato rybka klade jikry do jejich plášťové dutiny, kde se vyvíjejí až do vylíhnutí potěru. Srdcovka ostnitá (Acanthocardia aculeata) má při pohledu zepředu tělo srdcovitého tvaru. V jižní Evropě je konzumována. Zéva obrovská (Tridacna gigas) vytváří obrovské lastury, z nichž rekordní exempláře dosahují délky přes 130 cm a hmotnosti přes 340 kg. Povrch lastur bývá většinou ukryt pod nánosem řas a drobných živočichů. Přes okraj lastur je vysunutý modrozelený okraj pláště, jehož zbarvení způsobují hlavně řasy, které žijí pod průsvitnými vrchními buňkami. Zévy byly odedávna loveny pro chutné maso, dekorativní lastury a schopnost vytvářet perly. Největší známá perla (6,4 kg, průměr 24,1 cm) byla nalezena u zévy hladké (Tridacna derasa) z pobřeží Filipín. Střenka jedlá (Solen vagina) vytváří protáhlé, asi 12 cm dlouhé schránky. Místy je sbírána a konzumována. Sášeň lodní (Teredo navalis) je asi 20 cm dlouhý měkkýš červovitého tvaru s drobnými lasturami v přední části těla. Pomocí přední části svých lastur vyvrtává chodby v trupech dřevěných lodí a narušuje přístavní dřevěné konstrukce, mola apod. Dřevní hmotu tráví prostřednictvím symbiotických bakterií žijících v jejích střevech. Perlotvorka mořská (Pteria margaritifera) žije v tropických a subtropických mořích. Je lovena i chována pro svou schopnost produkovat kvalitní perly. Základem perly je zrnko nečistoty či záměrně vložená kulička perleti mezi lasturu

57

a plášť mlže. Kvalitní perly se tvoří zanořením do pláště perlotvorky, perly přirostlé na vnitřní straně lastur jsou bezcenné. TŘÍDA – KELNATKY (SCAPHOPODA) Jsou to mořští živočichové, jejichž schránka připomíná dutý sloní kel. Pomocí dvou svazků chapadélek lapají drobnou potravu. Kelnatka středomořská (Antalis tarentinum) žije z větší části zahrabaná v písku. Dorůstá velikosti kolem 5 cm. TŘÍDA – HLAVONOŽCI (CEPHALOPODA) Jsou nejvyspělejší skupinou měkkýšů. Žijí výhradně v mořích. Jsou vybaveni různým počtem chapadel (ramen), nejznámější druhy jich mají osm (chobotnice) nebo deset (sépie). Chapadla jsou vybavena přísavkami sloužícími při uchvacování kořisti. Přísavky obsahují množství chuťových receptorů. Některé chobotnice mají jedno z ramen (tzv. hektokotylové) prodloužené, sloužící k přenášení spermatoforů při oplodňování samice. Některé druhy (argonaut) toto rameno dokonce odškrcují a to následně aktivně vyhledává samici. Mezi chapadly mají hlavonožci ústa opatřená rohovitými čelistmi, podobnými papouščímu zobáku. Jejich oči jsou stavbou velmi podobné očím obratlovců. Většina vnitřních orgánů je ukryta v útrobním vaku. Přeměnou svalnaté nohy vznikla u většiny hlavonožců vakovitá (či spíše trubicovitá) nálevka, která má funkci pohybového orgánu, hlava a ramena. Nálevkou vystřikují vodu z plášťové dutiny a reaktivně se pohybují. Ramena využívají k pohybu po dně. Schránka u většiny hlavonožců zakrněla na destičku překrytou pláštěm (u sépií je nazývána sépiová kost), jiné druhy schránku nemají vůbec (chobotnice). Kompletní schránka se zachovala pouze u loděnky. V těle hlavonožců jsou přítomny chrupavkotvorné buňky – chondroblasty, jejichž činností se tvoří chrupavčitá kostra. Ta je představována obalem na mozkovou zauzlinu, ochrannými prstenci kolem očí a některými dalšími útvary. Hlavonožci mají stejně jako plži radulu. Slinné žlázy některých druhů produkují jedovaté látky. Poblíž řiti vyúsťuje do střeva sépiová žláza, která vylučuje odpuzující inkoustovitou tekutinu, kterou v případě ohrožení hlavonožci vystřikují do vody. Nervové zauzliny jsou sdruženy těsně vedle sebe a tvoří velkou mozkovou zauzlinu. Cévní soustava hlavonožců je téměř uzavřená nebo zcela uzavřená, modrá krev obsahuje hemocyanin. Srdce má dvě nebo čtyři předsíně a jednu komoru. Dýchání zajišťují žábry, které se nacházejí v plášťové dutině. Pokožka hlavonožců obsahuje pigmentové buňky a může měnit zbarvení podle okolního prostředí. Barvoměna slouží i jako prostředek komunikace. Jsou to gonochoristé s pohlavní dvojtvárností. Jejich vývin je přímý. Hlavonožci jsou důležitou složkou potravy dravých ryb a mořských savců a zároveň jsou samy predátory. Olihně, krakatice, sépie a chobotnice nechybí ani v jídelníčku člověka. Loděnka hlubinná (Nautilus pompilius) dorůstá velikosti 25 cm. Její schránka je uvnitř rozdělena na 33 až 36 komůrek naplněných vzduchem, které slouží jako hydrostatický orgán. Živočich se s růstem schránky stěhuje vždy do nejnovější komůrky. Kolem ústního otvoru má až 90 krátkých ramen. Loděnka je lovena pro maso a schránky, jejichž perleťová vrstva se využívá ke zhotovování ozdobných předmětů a knoflíků. Loděnky jsou označovány jako „živé fosílie“, protože v nezměněné podobě existují od konce druhohor. Sépie obecná (Sepia officinalis) má kolem úst deset ramen. Dvě nejdelší ramena jsou v klidu schovaná ve zvláštních kapsách a při lovu je bleskurychle vymršťuje. Sépie obecná dosahuje velikosti od 15 do 40 cm. Kolem těla má ploutevní lem. Pozůstatek schránky, tzv. sépiová kost, se nachází uvnitř těla. Sépiová kost je silně prosycena plyny, takže snižuje specifickou hmotnost těla a nadnáší ho. Sépie obecná se vyskytuje ve Středozemním moři a v teplých částech Atlantského oceánu. Loví se pro maso. Sépiovou kost dávají chovatelé jako zdroj vápníku papouškům a jiným ptákům se silným zobákem. Oliheň obecná (Loligo vulgaris) dorůstá velikosti 45 až 60 cm. Žije pelagicky. Hejna olihní se v moři pohybují vysokou rychlostí, k čemuž jim napomáhají dvě ploutve na konci těla. Olihně jsou loveny pro chutné maso. Krakatice obrovská (Architeuthis dux) dosahuje velikosti od 12 do 16 metrů. Největší jedinec, vyvržený na pobřeží Newfoundlandu, měřil 16,8 metru a na chapadlech měl přísavky průměru 10 cm. V hlubinách oceánu mohou žít 58

nejspíš ještě mnohem větší krakatice, neboť na tělech vorvaňů, kteří se krakaticemi živí, se občas objeví jizvy po přísavkách o průměru až 45 cm. Krakatice výborně vidí a i ostatní jejich smysly jsou na vysoké úrovni. Díky nim mohou lovit poměrně velkou a hbitou kořist. Jejich oběťmi se údajně stávali za druhé světové války i letci sestřelení nad oceánem. O jejich životě není jinak mnoho známo, protože hlubiny, ve kterých žijí, zatím nejsou důkladně prozkoumány. Kalmar šípový (Ommastrephes sagittatus) dorůstá velikosti 40 až 60 cm. Je rozšířen hlavně ve Středozemním moři a Atlantském oceánu. Chobotnice pobřežní (Octopus vulgaris) může dorůstat až 3 metry délky, většinou je však asi třetinová. Vyskytuje se v teplých mořích celého světa. Vyhledává skalnatá pobřeží, kde se ukrývá ve štěrbinách. Loví převážně v noci. Chycenou kořist kousne a do rány vypustí sekret žláz s toxickými a trávicími účinky. Stravitelné části kořisti jsou rozpuštěny a chobotnice je vysaje. Samice klade ve skalních rozsedlinách až 500 000 vajíček, z nichž se po čase líhnou asi 3 mm velké chobotničky. Dospělá chobotnice pobřežní dosahuje hmotnosti až 25 kg, a je intenzivně lovena. Chobotnice kroužkovaná (Hapalochlaena maculosa) je člověku nejnebezpečnější chobotnicí, přestože je jen asi 10 cm velká. Produkuje silný toxin a jsou známy případy, kdy člověk i přes lékařskou pomoc zemřel do 90 minut po jejím kousnutí. Vyskytuje se v australských vodách. Argonaut pelagický (Argonauta argo) je hlavonožec, jehož samice vytvářejí tenkou, jakoby papírovou schránku ve tvaru lodičky. Vzniká z výměšků rozšířených ramen a nelze ji tedy ztotožnit se schránkami ostatních měkkýšů. Schránka pomáhá samičce udržovat se při mořské hladině a také jí slouží k přechovávání vajíček až do doby líhnutí mláďat (většina hlavonožců klade vajíčka na vodní rostlinstvo či skaliska). Samice dorůstá velikosti 30 cm. Samečci jsou miniaturní, měří jen asi 1 cm a schránku si nevytvářejí. KMEN – OSTNOKOŽCI (ECHINODERMATA) Jsou to mořští živočichové patřící k vývojové větvi druhoústých (Deuterostomia). Znamená to, že se v embryonálním vývoji prvotní ústní otvor zárodku (blastoporus) přeměňuje v řitní otvor a ústa se prolamují později (druhotně). Jejich tělo je v dospělosti většinou paprsčitě souměrné (adaptace na přisedlý způsob života), larvy jsou dvoustranně souměrné. Vápenitá vnitřní kostra (endoskelet) tvořící se ze skeletogenních buněk je kryta pokožkou. Kostra může tvořit souvislou schránku (ježovky) nebo pouze systém jehličkovitých útvarů v pokožce (sumýši). Pro ostnokožce je typická ambulakrální soustava, která je tvořena systémem kanálků naplněných tekutinou, vedoucích do ambulakrálních panožek sloužících k pohybu. Panožky a soustava jim obdobných výběžků má také význam při získávání potravy, vylučování metabolitů a při dýchání (žaberní výběžky u hvězdic). Nervová soustava je jednoduchá. Jejím základem jsou okružní nervové prstence. Někteří ostnokožci (konkrétně hvězdice) se vyznačují vysokou regenerační schopností. Ostnokožci jsou většinou odděleného pohlaví. Pohlavní buňky vypouštějí do vody. Vývin je nepřímý a probíhá přes dvoustranně souměrnou planktonní larvu. Výzkum vývoje oplozených vajíček ostnokožců (ježovek) výrazně přispěl k poznání zákonitostí embryonálního vývoje organismů. MODELOVÝ ORGANISMUS: JEŽOVKA VELKÁ (ECHINUS ESCULENTUS) Je to mořský živočich dosahující velikosti až 20 cm. Vyskytuje se v severovýchodním Atlantiku. Má kulovité paprsčitě souměrné tělo. Vápenité destičky jsou spojeny v pevnou schránku, na kterou nasedají ostny. Ostny jsou částečně pohyblivé a mají ochranný význam. Ústa jsou umístěna uprostřed břišní strany těla a jsou vybavena zvláštním žvýkacím aparátem nazývaným Aristotelova lucerna. Ježovka se živí řasami, polypy, mechovkami a dalšími živočichy. Trávicí soustava vede od Aristotelovy lucerny k řitnímu otvoru, který je na hřbetní straně těla. Vedle řitního otvoru je sítovitě proděravělá destička (madreporit), na kterou prostřednictvím kanálku navazuje ambulakrální rozvodný systém vodních cév. Vodní cévy, jimiž proudí mořská voda (uvádí se i specifická tekutina, jejíž tlak je vyrovnáván s okolní vodou skrze madreporit) jsou napojeny na systém ambulakrálních panožek trčících z ježovky. Pod každou panožkou je ampula, 59

která slouží jako zásobník vody. Střídavé plnění panožky a ampuly vodou umožňuje ježovkám pohyb. Některé panožky (konkrétně tzv. pedicelárie) jsou vybaveny klíšťkami a slouží k přidržování potravy a obraně. Dýchání zajišťuje 5 párů krátkých, rozvětvených žaber v blízkosti ústního otvoru, popřípadě povrch těla. Nervová soustava v podstatě opisuje soustavu ambulakrálních chodeb. Jejím základem je obústní nervový prstenec, ze kterého vybíhá 5 radiálních nervů. Ježovky jsou gonochoristé. V okolí konečníku mají buď pět varlat, nebo pět vaječníků. K oplození dochází ve vodě. Vývoj probíhá přes larvu, která je dvoustranně souměrná. Ježovky se živí drobnými živočichy, řasami a detritem. Samičí pohlavní orgány ježovky velké jsou vyhledávanou lahůdkou. TŘÍDA – LILIJICE (CRINOIDEA) Typické lilijice žijí přisedle. K podkladu jsou uchyceny stvolem. Ústní otvor je na horní straně těla mezi rameny, kterými filtrují z vody drobné živočichy a organický materiál. Dýchací soustava není vyvinuta. Lilijice se vyskytovali hojně již v prvohorních mořích. Lilijice středomořská (Antedon mediterranea) je rozšířena ve Středozemním moři. Žije v hloubkách do 40 metrů. TŘÍDA – HVĚZDICE (ASTEROIDEA) Ze středového terče vybíhá hvězdicím pět až padesát ramen, na jejichž spodní straně jsou ambulakrální panožky s přísavkami, které umožňují i pohyb po skle. Ústní otvor mají na spodní straně těla. Řitní otvor buď chybí, nebo se nachází na hřbetní straně těla. Živí se jako predátoři. Jejich potravou jsou korály, houby a díky vychlípitelnému žaludku také plži, mlži a jiní ostnokožci. Hvězdice mají vysokou regenerační schopnost. Nejenže mohou nahradit ztracené rameno, ale u některých druhů může z jednoho ramena dorůst i zbytek těla. Hvězdice růžová (Asterias rubens) dosahuje velikosti 12 až 40 cm. Je rozšířena při východním pobřeží Atlantského oceánu a v Baltském moři. Vyskytuje se na mělčinách i v hloubkách do 400 metrů. Je dravá. Hvězdice trnitá (Acanthaster planci) dorůstá velikosti kolem 50 cm. Je rozšířena v Indickém a Tichém oceánu. Ve dne se ukrývá ve štěrbinách skal a korálových útesů nebo putuje z místa na místo. V noci hoduje na korálových polypech. V posledních desetiletích tato hvězdice ohrožuje Velký bariérový útes, neboť ubyli přirození nepřátelé jejich larev i dospělců (plži tritonky, ryby ostenci). Hvězdice trnitá má po těle trny s jedovými žlázami. Poranění vyvolává u člověka pocit nevolnosti, postižené místo se zanítí a velmi bolí. TŘÍDA – HADICE (OPHIUROIDEA) Pět ramen hadic je na rozdíl od hvězdic zřetelně odděleno od středového terče. Po dně se pohybují mrskavými pohyby ramen. Bývají světloplaché. Hadice obecná (Ophiura ophiura) měří asi 3 cm, ramena 14 cm. Je rozšířena ve Středozemním moři a v severovýchodním Atlantském oceánu od Švédska po Azory. Vyskytuje se na písčitém nebo bahnitém dně. Přes den se ukrývá v písku nebo pod kameny. Živí se měkkýši a korýši. Hadice černá (Ophiocomina nigra) je asi 2,5 cm velká, délka ramen bývá kolem 12 cm. Vyskytuje se v Atlantském oceánu od Norska po Azory a vzácně také v západní části Středozemního moře. TŘÍDA – JEŽOVKY (ECHINOIDEA) Mají kulovité tělo chráněné vápenitými destičkami spojenými v pevnou schránku, na kterou nasedají ostny. Nemají ramena, k pohybu slouží systém ambulakrálních panožek. Ústa mají zvláštní žvýkací aparát nazývaný Aristotelova lucerna, kterým okusují řasy. Řitní otvor je na hřbetní straně těla.

60

Ježovka velká (Echinus esculentus) dosahuje velikosti až 20 cm. Vyskytuje se v severovýchodním Atlantiku. Živí se řasami, polypy, mechovkami a dalšími živočichy. Vajíčka ježovky velké jsou vyhledávanou lahůdkou. Její starší název je ježovka jedlá. Ježovka srdčitá (Echinocardium cordatum) žije zahrabána v písku či bahně. Kontakt s okolím udržuje prostřednictvím spojovacího kanálu ústícího na dně. TŘÍDA – SUMÝŠI (HOLOTHUROIDEA) Mají protáhlé tělo, proto se jim říká „mořské okurky“. Vnitřní kostra je redukovaná. Živí se detritem a mikroorganismy. Mají vodní plíce. Jedná se o specializovaný systém pro dýchání, který tvoří dva vaky vychlípené ze zadní části střeva plnící se vodou. Fungují i při vylučování. V tropických oblastech se někteří sumýši pojídají. Sumýš jedlý (Holothuria edulis) je rozšířen ve Středozemním moři a při evropském pobřeží Atlantského oceánu. Zdržuje se na mořském dně a při ohrožení je schopen k odlákání pozornosti odvrhnout část střeva, které mu opět doroste. Sumýš hlubinný (Myriotrochus bruuni) je zástupcem hlubinných druhů. Byl nalezen v hloubce 10 200 metrů. KMEN – POLOSTRUNATCI (HEMICHORDATA) Polostrunatci jsou mořští živočichové odděleného pohlaví s vývinem nepřímým. Mají perforovaný hltan sloužící k dýchání (dýchají též celým povrchem těla) a v přední části těla tyčinkovitou výztuhu (stomochord), o které se oproti původním předpokladům soudí, že není homologická se strunou hřbetní strunatců. Cévní soustava je otevřená. Žaludovec kyjovitý (Balanoglossus clavigerus) dosahuje délky asi 30 cm a žije při evropských březích.

61

LITERATURA POUŽITÁ V E VÝSTUPECH PROJEKTU MODERNÍ PŘÍRODOPIS Anděra Miloš (1997): Svět zvířat I. Savci (1). Albatros, Praha. Anděra Miloš (2003): Encyklopedie naší přírody Fauna. Nakladatelství Libri, Praha. Bergbauer Matthias, Humberg Bernd (2002): Co žije ve Středozemním moři? Určovací příručka pro potápěče. Svojtka & Co, Praha. Berger Josef (1998): Ekologie Učebnice pro gymnázia a střední odborné školy. KOPP nakladatelství, České Budějovice. Bouchner Miroslav (1975): Kapesní atlas ptáků. SPN, Praha. Breindl Václav, Komárek Julius (1940): Všeobecná zoologie. Řada spisů přírodovědných. Svazek 5. Melantrich, Praha. Buchar Jan, Kůrka Antonín (1998): Naši pavouci. Academia, Praha. Campbell Neil, Reece Jane (2006): Biologie. Computer Press, Brno. Čihař Jiří (2001): Ryby sladkých vod. Aventinum Nakladatelství, Praha. Diesener Gunter, Reichholf Josef (1997): Obojživelníci a plazi. Ikar, Praha. Dobroruka Luděk, Berger Zdeněk (2004): Savci. Aventinum, Praha. Dungel Jan, Hudec Karel (2001): Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Academia, Praha. Dungel Jan, Gaisler Jiří (2003): Atlas savců České a Slovenské republiky. Academia, Praha. Gaisler Jiří (1983): Zoologie obratlovců. Academia, Praha. Gaisler Jiří, Zima Jan (2007): Zoologie obratlovců. Academia, Praha. Gerstmeier Roland, Romig Thomas (2003): Sladkovodní ryby Evropy. Víkend, Praha. Hanzák Jan, Veselovský Zdeněk (1975): Světem zvířat I. díl Savci. Albatros, Praha. Hanzák Jan, Halík Ladislav, Mikulová Marie (1973): Světem zvířat V. díl (1. část) Bezobratlí. Albatros, Praha. Hanzák Jan, Moucha Josef, Zahradník Jiří (1973): Světem zvířat V. díl (2. část) Bezobratlí. Albatros, Praha. Hayden Thomas (2008): Puls Země. National Geographic – zvláštní vydání. Sanoma magazines Praha spol. s r. o., Praha. Heráň Ivan (1985): Zvířata celého světa 4. Medvědi a pandy. SZN, Praha. Holiday Les, Alderton David, Kerswell James, Rees Yvonne (2004): Království zvířat. Velká obrazová encyklopedie. Vašut, Praha. Javorek Vladimír (1964): Kapesní atlas brouků. SPN, Praha. Korbel Ladislav a kol. (1980): Z našej prírody. Príroda, Bratislava. Kovařík František (2000): Hmyz Chov Morfologie. Nakladatelství Madagaskar, Jihlava.

62

Kratochvíl Josef (1973): Použitá zoologie Bezobratlí 1. Státní zemědělské nakladatelství, Praha. Lang Jaroslav, Kocian Vojtěch, Pravda Oldřich (1965): Zoologie II. díl pro studující pedagogických fakult. SPN, Praha. Lang Jaroslav, Pravda Oldřich, Doskočil Jaromír, Hůrka Karel (1971): Zoologie I. díl pro pedagogické fakulty. SPN, Praha. Losos Bohumil, Gulička Ján, Lellák Jan, Pelikán Jaroslav (1984): Ekologie živočichů. SPN, Praha. Maniguet Xavier (1994): Žraloci Mytická hrůza a reálné nebezpečí. Nakladatelství Svoboda, Praha. Mazák Vratislav (1980): Zvířata celého světa 7. Velké kočky a gepardi. SZN, Praha. Motyčka Vladimír, Roller Zdeněk (2001): Svět zvířat X. Bezobratlí (1). Albatros, Praha. Novák Vladimír (1958): Neznámý svět hmyzu. Orbis, Praha. Obenberger Jan (1952): Entomologie I. Anatomie, morfologie a embryologie hmyzu. Přírodovědecké vydavatelství, Praha. Papáček Miroslav, Matěnová Vlasta, Matěna Josef, Soldán Tomáš (1994): Zoologie. Scientia, Praha. Pecina Pavel (1979): Kapesní atlas chráněných a ohrožených živočichů 1. díl. SPN, Praha. Pecina Pavel (1987): Kapesní atlas chráněných a ohrožených živočichů 2. díl. SPN, Praha. Reichholf Josef (1996): Savci. Ikar, Praha. Reichholf Josef (2004): Motýli. Rebo productions, Dobřejovice. Reichholf-Riehmová Helgard (1997): Hmyz a pavoukovci. Ikar, Praha. Rietschel Siegfried (2004): Hmyz. Rebo productions, Dobřejovice. Sauer Fridrich (1995): Ptáci lesů, luk a polí. Ikar, Praha. Sauer Fridrich (1996): Vodní ptáci. Ikar, Praha. Sedlag Ulrich (1986): Zvířata na zeměkouli. Panorama, Praha. Sigmund Leo, Hanák Vladimír, Pravda Oldřich (1992): Zoologie strunatců. Univerzita Karlova, Praha. Středočeský kraj (2007): Středočeský kraj životní prostředí. T.A. PRINT, Praha. Šťastný Karel, Bejček Vladimír, Hudec Karel (1998): Svět zvířat IV. Ptáci (1). Albatros, Praha. Šťastný Karel, Bejček Vladimír, Vašák Pavel (1999): Svět zvířat VI. Ptáci (3). Albatros, Praha. Štěpánek Otakar (1973): Kapesní atlas ryb, obojživelníků a plazů. SPN, Praha. Terofal Fritz (1996): Mořské ryby v evropských vodách. Ikar, Praha. Terofal Fritz (1997): Sladkovodní ryby v evropských vodách. Ikar, Praha. Vágner Josef (1987): Afrika. Život a smrt zvířat. Nakladatelství Svoboda, Praha. Veselovský Zdeněk (1984): Zvířata celého světa 10. Tučňáci. SZN, Praha. 63

Veselý Vladimír a kol. (2003): Včelařství. Brázda, Praha. Volf Jiří (1977): Zvířata celého světa 2. Koně, osli a zebry. SZN, Praha. Volf Jiří (1987): Zvířata celého světa 11. Tuři. SZN, Praha. Volf Petr, Horák Petr a kol. (2007): Paraziti a jejich biologie. Triton, Praha.

RÁMCOVĚ VZDĚLÁVACÍ P ROGRAMY Rámcový vzdělávací plán pro základní vzdělávání, VÚP Praha 2004 Rámcový vzdělávací plán pro gymnázia, VÚP Praha 2007 Rámcový vzdělávací program pro obor vzdělání 75-31-M/01 Předškolní a mimoškolní pedagogika, MŠMT Praha 2009 Rámcový vzdělávací program pro obor vzdělání 78-42-M/03 Pedagogické lyceum, MŠMT Praha 2010 NAUČNÁ DVD Členovci. Sky film, Prostějov. Vydal Rezekvítek Brno 2009.

INTERNETOVÉ ZDROJE www.biolib.cz www.mzp.cz www.ochranaprirody.cz

64